JAK JSEM SE UČIL KOUŘIT
Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby. Pravda, žvýkačka zahraniční výroby, správně usazená na dásni, také vyvolá obdiv a samovolná bublina při řeči s ředitelem školy vykoná své, ale cigárko je cigárko. Vůbec nechápu, jak jsem bez něho těch třináct let mohl žít. Ovšem, již v deseti jsem popotahoval z dřívek, obalených vatou, ale to nebylo ono. Také tolik vychvalované bafání z rákosových doutníků, které u nás zavedl zemědělský synek Lanýž, nepřineslo očekávanou slast. Úplným extrémem pak byl vynález 8.C. Vdechování kouře z nedlouhé gumové hadičky, naplněné suchou trávou. Několik ožehnutých tváří hovořilo však jasně proti, nehledě k tomu, že někteří chlapci po těchto pokusech za školní zdí potupně vrhli.
Záhy jsme si proto my, kuřiva chtiví, uvědomili, že máme-li zvládnout techniku kouření bez újmy na zdraví, musíme se odevzdat do rukou odborníka. A osud k nám byl milostivý. S prvním zářím přihrál nám do třídy propadlíka Janebu, známějšího, a to i mezi učiteli, spíše pod přezdívkou Nikotin. Kromě kouření snad tento člověk neuměl nic. Svou profesi však ovládal se zručností majitelů opiových doupat. Janebova spotřeba cigaret byla fantastická, a nebylo tedy divu, že již koncem září rozprodal veškeré učebnice, propůjčené státem, a tak ze školních pomůcek mu zbyl jedině pytlík na cvičky, k prasknutí napěchovaný nedopalky, které cestou do školy zručně nabodával po refýžích speciálně upraveným příložníkem. Není divu, že Janeba se na první pohled odlišoval od svých vrstevníků. Již sama postava připomínala cigaretu, a čapce, kterou nosil, se ne neprávem říkalo popelník. Vůní pak připomínal dobře zavedenou tabákovou plantáž v době sklizně. Šaty vetché, na mnoha místech propálené, a pod kůží na břiše zašity tři cigarety, jak Janeba tvrdil, pro případ ztroskotání.
To je spíše nahlášená kontrola... 
