Nechápu, jak někdo může být tak vymaštěný, že mu stojí za to držet šedesát let rodiny oddělené. To je fakt spolek dementů, celá ta dynastie Kimů. 

stabilita režimu vždy na prvním místě. Čím méně kontaktu s lidmi ze zahraničí, tím lépe pro vládu KLDR.

Tak uvidíme. Buď to myslí vážně a nebo Kimovi zase dochází jídlo a tak staví další Potěmkinovu vesnici.

KLDR-komunisty země zaslíbená. Jezdí tam i na dovču a podporují tak ekonomiku této bohaté země, kde nikdo neví co je hlad a omezování lidských práv. Snad jednou tuto zem také navštívím, abych pochopil a co jsme v 89. roce přišli.

Humanitární práce vyžaduje citlivost

Severní Korea. Benediktinský opat primas Notker Wolf se vrátil z cesty do Severní Koreje, kde jeho řád v roce 2005 podnítil stavbu nemocnice ve městě Rason. Zdravotnické zařízení je sice vnímáno jako státní nemocnice, avšak nese ve svém názvu také označení „katolické“. Jeho původní stolůžková kapacita již dávno nepostačuje, proto nejvyšší představitel benediktinů jednal o další přístavbě:

Z nemocnice se mezitím stala krajská nemocnice a opěrný bod pro jiná zdravotnická zařízení. Plánujeme stavbu dalších ambulantních pracovišť. Poté, co jsem podepsal smlouvu, nás místní starosta pozval na večeři, a tam jsem zažil něco velmi milého. Řekl totiž: Nezapomeňte ale na modlitbu. To se mi v Německu tak často nestává … Je nutno říci, že bychom v humanitární oblasti mohli leccos podniknout a severokorejské úřady jsou také veskrze připraveny tuto pomoc přijmout. Nesmí ji však doprovázet povýšené jednání. Severní Korejci jsou v tomto ohledu přecitlivělí a mnoho projektů tak skončí už při vyjednávání. Četným humanitárním a neziskovým organizacím chybí tato obratnost a cit a po krátké době vše vzdávají, čemuž ovšem rozumím.

Vysvětluje opat Notker Wolf. Jak se můžeme dočíst na webu konference vyšších představených německých řeholí, mohla letos v červnu nemocnici navštívit dokonce první turistická skupina benediktinských misionářů.