Všimněte si, že se podobné masakry často odehrávají v podobných rozestupech: v roce 1996 vraždil v Británii T.Hamilton a o pár měsíců později v Austrálii M.Bryant, který později řekl, že jej k činu inspirovalo právě mediální pokrytí Hamiltonova řádění.
Teď tu máme střelce v denverském kině -- a o pár měsíců později toho v Newtonu.
Psychologové tomu říkají "copycat behavior". Ti šílení střelci chtějí dostat do médií -- poučný je dopis, který napsal šílený střelec Luke Woodham, který vraždil v roce 1997 a tím odstartoval celou tu novodobou vlnu školních masakrů (mimochodem, Woodhama zastavil svou zbraní zástupce ředitele Joel Myrick, který ji měl -- kvůli zákonu o "zónách beze zbraní" -- ilegálně v autě a musel si pro ni doběhnout; díky tomu Woodham zabil "pouze" 2 lidi a už nemohl odjet vraždit na další školu, kde jich plánoval zabít více):
"Nejsem šílený, jsem rozzlobený. Zabíjím protože se mnou lidé každý den vymetají. Snažil jsem se to říct společnosti - strkejte do nás a my půjdeme do vás. Celý svůj život jsem byl zesměšňován, bit, nenáviděn. Můžete mne vy, společnost, skutečně vinit za to, co jsem udělal? Vím, že budete... Nebyl to výkřik o pozornost, nebyl to křik o pomoc. Byl to výkřik čiré agónie, kterým jsem chtěl říct, že když vám nedokážu oči otevřít pacifismem, když vám to nemohu ukázat inteligentně, pak vám je otevřu kulkou."
V USA mají brutální šikanu -- prý je normální, když se žák vrátí do třídy zlitý kečupem a bez bot a učitelé to ignorují. Do toho filmy o "mstitelích" -- vyšel dokonce film, jak oběti šikany postřílí své šikanéry i ty, kteří jim nepomohli (sic!) a mediální pozornost trvající týdny. Když chce někdo jako Woodham, aby mu společnost naslouchala, média ho v tom podporují.
