Po pět a půl století se přístup k romské menšině
omezoval na vyhánění ze země a tkzv „postrky“(to je nucené vyhnání z obce, ve které neměli domovské právo; vlastně to, po čem nyní volají starostové obcí). Pak přišlo Hitlerovo „konečné řešení“, které téměř kompletně vyhladilo původní českou cikánskou populaci (přežilo jich jen 600)
K jediným integračním pokusům u nás došlo za komunismu byla tu alespoň poměrně systematická snaha romskou populaci vzdělat. Po revoluci ovšem tyto snahy ustaly.
V současné době žádná koncepce integrace neexistuje. Na integraci se z rozpočtů ročně vynakládá několik set milionů, nemalá část těchto peněz je užita zcela bezúčelně. Zároveň stát nepřistupuje k opatřením, která by byla levná či dokonce nestála nic, a měla by mnohem větší účinek.
Tak po přípravných třídách, ve kterých by se romské děti naučily česky, volají odborníci marně dobrých 15 let.Rodiče nejsou dostatečně důrazně motivováni k tomu, aby své děti posílali do škol. Neexistují daňové úlevy, které by zaměstnavatele motivovaly dávat Romům práci.
