žvásty

Proč se jen soustředíte na vztahy. Děti v kojeňáku co se neumístí pokračují do dětského domova. Nejde jen o to vytvořit si vztah. To ony umějí ne že ne. Zvláště pak mezi sebou. Ty děti nemají absolutní ponětí jak funguje rodina a povinnosti. Všechno dostanou pod nos a téměř nemusí nic. V 18 nebo až dodělají školu opustí děcák a co teď. Jak se o sebe postarat, práce, co to je platit nájem atd. Postrádají zodpovědnost. Takže lépe horší náhradní rodiče (nemyslím tyrany) než ústavní péče. Jedině v rodině okoukají takový ten běžný model. A každý kretén dostat dítě nemůže. Protože dnes než dostatenete dítě musíte absolvovat testy, cca 60hodin kurzu, navíc vás sleduje sociálka, která se vyptává i po sousedech.Pracuji s těmito dětmi jako dobrovolník a mám doma dítě v pěstounce a mám pocit, že tu jen žvaníte do prázdna. Jediné co je pravda je, že procházka růžovým sadem to teda opravdu není. Celkově je to tak složité, že nikdy tu nebude jediné správné řešení. Vždy se bude volit to menší zlo.

realita

Tak jsem si opět ověřila, že v málokterém odvětví lidské činnosti panuje tolik romantických mýtů, jako v případě péče o opuštěné děti.

Představa dojímavé veřejnosti: Kojenecké ústavy jsou plné andílků, které vězní zlé vychovatelky, aby se nemohli dostat do péče adoptivních rodičů.

Realita: Kojenecké ústavy jsou plné dětí romského původu, dětí různou měrou postižených, těch, kterým matka předala hepatitis C, závislost na alkoholu či tvrdých drogách. Na relativně zdravé bílé dítě se čeká cca 3 roky. Děti, kterých jsou kojeňáky plné, potřebují speciální péči.

Re: realita

Nicméně pro veřejnost platí romantická představa, takže přichází deus ex machina ministr Drábek, který děti zachrání. V reálu jde o to ušetřit, ale tím nebudeme lidem mást hlavičky.

Takže cílem je najít pěstouny, kteří budou suplovat péči kojeňáků. Tedy nikoliv adoptivní rodiče, ale někoho, kdo si k dítěti nevybuduje plnohodnotný vztah, většinou jich bude mít víc A V PŘÍPADĚ POTŘEBY SE jich vzdá, třeba pokud půjdou do té adopce, nebo jinam. Takové lidi je však potřeba dobře zaplatit, aby náročnou práci někdo dělal.

Sami jste viděli tu lavinu, která se strhla, když jsem jen naznačila, že by se o pozici mohla ucházet žena, která neodpovídá ideálním představám veřejnosti o laskavém andělovi. Lidé nemají rádi, když jim někdo narušuje jejich romantické snění realitou.

Ještě jedan, dva podobné články...

...a pak se začnou znenadání objevovat další, které budou vysvětlovat, jak jsou homosexuální páry pro tohle ideální... Redakce už zase začíná krájet salám.

Prověřování.

Sorry, uložilo se mi to špatně.

Pořád slyším o tom martýriu prověřování a buzerace zájemců o pěstounství.Pak si přečtu noviny a vidím 2 nejznámější české pěstouny:Marie Vodičková. Nikdy neměla manžela, nezaložila rodinu, neměla děti. Dostala jako hodně vytížená samoživitelka 8 dětí, samé "samičky"....

Manželé Rossnerovi. Oba zjevně trochu ujetí (což nevadí, to je u altruisticky založených lidí celkem normální), s věkem stále zjevněji i s fyzickými problémy. Dostali celkem 15 dětí, vesměs nejtěžší případy (Rómové, tělesně a duševně postižené). Celkem logicky to časem nezvládli a skončilo to jak víme.

Fakt úřady nějak dramaticky uchazeče prověřují a váží na lékárnických vahách? Nebo jsou někteří rovnější?

Re: Prověřování.

neznám...

Prov

a víte;

co takového zájemce čeká, kolik návštěv u "odborníka", vykecat na sebe všechno, kolikrát souloží, jak často si dáváte pusu, celkem tak 3 dny

Re: a víte;

Jo, a pak třeba takové srandičky jako posudek z práce...

Jeden příklad

Mladý pár nemohl mít děti. Po dlouhé proceduře, předcházející adopci, dostali postupně dva (bílé) chlapce. Jednoho adoptovali, u druhého se jednalo o nějaký druh zrušitelné péče (neznám přesně). Chlapec byl maličký a v původní rodině byl týrán. S oběma byly velké problémy už v předškolním věku, jednoho nakonec vrátili do ústavu. Otce to přestalo bavit a od rodiny odešel. Matka zůstala s problémovým hochem sama. Dnes je nezaměstnaná a nezaměstnatelná, zcela rezignovaná a na antidepresivech. Hoch si dělá co chce, když je moc zle, ve spolupráci se školou ho pošlou na chvíli do "pasťáku". Pobyt mu tam prospívá, když se vrátí, dá se s ním chvíli pracovat, ale za pár měsíců je stav stejný jako dřív. Adopce je velké riziko. Může se povést a můžete pomoct dítěti, které by bez vás nemělo šanci, ale můžete taky naprosto zničit sebe.

Re: Jeden příklad

Tohle se ti ale může stát i s vlastními dětmi - geny neovlivníš.

To je strašný.

Chudáci děti.

Máme doma roční dítě. A polovinu času kdy je dítě vzhůru nám zabere tulení se, mazlení se a lezení rodičích.

Re: To je strašný.

Jo, přesně. A to nám pak lidi říkaj, jaké máme štěstí, že máme tak hodný a spokojený dítě, že to oni nemaj/neměli - jo, trochu o štěstí to taky je, uznávám, ale pokud jej oni vždycky jen mrskli do ohrádky nebo za mříže do postýlky a nestarali se o něj, taky k tomu svoji měrou sami přispěli.

Nevím,

jestli bude dost rodin, které by byly ochotné převzít pěstounskou péči o kojence. Je to práce na plný úvazek a jako plný úvazek honorovaná není. Tohle lze vzít jen jako poslání. Taky bych se bál citového přilnutí - vytvoří se pouto, které za určitou dobu nějaký úředník ze sociálky přetrhne, například když zájem náhle projeví biologičtí rodiče. Z toho žádná ze stran nemůže vyjít bezbolestně.

Re: Nevím,

PR článek na Drábkovu 'reformu'?

Záměry tohoto pána a celé vlády chápu. Jenže ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Na papíře to vypadá nádherně, snad i sama J.K.Rowlingová by měla radost, ovšem v daném čase mi to přijde neproveditelné a celkové škody budou obrovské. Když budou mít ty děti štěstí, budou v pohodě, když ale natrefí na špatného pěstouna, ponesou si s sebou do konce života něco, vedle čeho je to, že na ně neměla teta v kojeňáku čas, naprosté nic.