V záplavě děsivých zpráv z Japonska lze zavedení nových měřítek politického vedení v této zemi snadno přehlédnout – zčásti i proto, že se japonské sdělovací prostředky drží starého zvyku automaticky kritizovat způsob, jímž se vedoucí představitelé potýkají s katastrofou, a mnoho zahraničních reportérů postrádajících perspektivu tento kritický tón jednoduše přebírá. V porovnání s chaosem po katastrofálním zemětřesení v Kóbe v roce 1995, kdy jako by si úřady umyly ruce nad utrpením obětí, však rozdíl snad ani nemůže být větší.