zpravodajec007
16. 9. 2004 16:01
Kořeny
V jednom právě sto let starém románu spisovatel líčí akci ruského vojenského oddílu, který přepadl a pak vyplenil kavkazskou vesnici.
Autor sleduje děj zrakem mladého důstojníka, který se již těší, jaké hrdinství osvědčí v boji, jak bude čelit nástrahám, jakou slávu si zde, v hlubokých lesích Kavkazu, vydobude.
Oddíl obsadí vesnici, kterou obyvatelé ve spěchu opustili. Vojáci plní rozkaz spálit obilí, seno i chalupy. Důstojníci se posadí stranou, nasvačí se a popijí. Vojáci jdou po úspěšně provedené akci zpět do tábora. Zvesela zpívají a křepce pochodují.
Další kapitola popisuje, co se dělo, když se obyvatelé vrátili do vypálené vesnice, horského aulu:
"Staří hospodáři se shromáždili na návsi, dřepli si na bobek a probírali situaci. O nenávisti k Rusům nepadlo ani slovo.
"Co všichni Čečenci, malí i velcí, vůči Rusům cítili, bylo víc než pouhá nenávist, pro ně ti ruští psi už ani nebyli lidé a jejich nesmyslná krutost budila takový odpor, hnus a nechápavý údiv, že touha vyhubit je, tak jako se snažíme vyhubit krysy, jedovaté pavouky a vlky, byla pro ně cit stejně přirozený jako pud sebezáchovy."
Autorem onoho citátu není nikdo jiný než Lev Nikolajevič Tolstoj a látku pro svou mistrnou novelu Hadži Murat čerpal z časů svého vojenského mladí, které prožil, jako mnoho podobných ruských aristokratických synků, na Kavkaze.