Souhlasím, že to není tak jednoznačné
Také pominu to, že ta matka je kr**va a že si zaslouží přinejmenším pěknejch pár facek.
Ale pokouším se vžít do kůže toho otce. 2 letou dcerku nakládají do vrtulníku, on neví co jí je, chce jí vidět, chce jet s ní a záchranáři ho k ní nepustí. Musí to být strašný pocit. V tu chvíli mu zřejmě ruply nervy. Já bych ho zas tak neodsuzovala a nenazývala hov**dem. Nevíme nikdo jak to bylo, tak nesuďme.
Podělím se s vámi o jeden příběh. Bylo mi asi 10 let a moji kamarádku porazilo auto. Kdosi z dospělích zavolal sanitku a my děti jsem utíkaly k nim domů říct to rodičům. Její maminka přiběhla na místo nehody právě ve chvíli, kdy její dceru naložili do sanitky. Křičela na záchranáře, jestli žije, chtěla vědět co jí je, chtěla ji vidět, chtěla jet s ní. Vůbec se ní n e bavili, neřekli jestli je živá nebo jak je zraněná. Jen ji dost hrubě od s trčili, zabouchli dveře a odjeli a ona ani nevěděla, do které nemocnice. Sedla si tam na chodník a plakala. Pak se jí tam ujal jeden starší pár a naložil ji do auta odvezli za dcerou . Přitom stačilo málo, říct “je živá, vezeme ji tam a tam” a nebo ji vzít sebou. Stalo se to před 25 lety a dodnes mám před očima tu bezmoc a zoufalství té maminky. T akže nesuďme nikoho, kdo chce ke svému těžce zraněnému dítěti a někdo mu v tom brání. Pak člověk reaguje tak, jak by za normálních okolností nereagoval a ani nechtěl reagovat.
Jo mi mochodem, ta kamarádka to tenkrát přežila.
Zdravím.