Jsme národ křižáků nebo kališníků ?
Dnes jako kdykoliv předtím jde stále o totéž - jsme potomky křižáků, nebo dědici kališnictví? Vše je obraceno vzhůru nohama a vše je jinak. Již nejsou Čechy krásné, Čechy mé, již nezvučí Kde domov můj, již nežijeme ve vlasti, v Čechách, v mateřské zemi, ale v nevětraném pelechu. Naším programem již není Slávy dcera, Alšův kozák, jehož koník se napájí ze stříbropěnné Vltavy, Erbenova Kytice slovanských bájí, Čechova poema Ve stínu lípy, ale jakýsi euro-atlantický civilizační prostor. Ano, už jsme jenom PROSTOR, jakýsi euro-region s neurčitým jazykem, globální kulturou, nežádoucí svébytností národní povahy. Pravdu našich dějin vystřídal výmysl a lež, jaké není rovno. O jakou civilizaci má jít?
Co měl a má český Honza společného se španělskými conquistadory, kteří zničili obrovskou civilizaci Inků a Aztéků? Co měl a má společného s koloniálními výboji a koloniálním panstvím, které si v Přední i Západní Asii, na Středním východě či Africe budovali Angličané? Francouzi? Holanďané? Portugalci? Němci? Italové? Jak se podílel na vyvraždění a zubožení desítek miliónů severoamerických indiánů? Byly snad civilizačním vzepětím napoleonské války? Máme být hrdi na to, že u Slavkova se v r. 1805 v krvavé řeži utkali tři "civilizovaní" císaři? V době, kdy Božena Němcová psala svou Babičku, kdy v češtině a pro Čechy tvořil Čelakovský, Mácha, Smetana, Svatopluk Čech, Sládek, Světlá, kdy psal své dějiny českého národa František Palacký, kdy celá česká inteligence rozvíjela odkaz obrozenectví a studenti bojovali proti Bachově a Metternichově absolutismu, přetrvávalo v zemi vrcholné demokracie a svobody otrokářství a žádná civilizace nás se zámořím nespojovala. Spojnici koloniální Evropy se zámořím, onen transatlantický most, vytvořil odboj amerických osadníků proti anglosaské nadvládě, tedy proti existujícím civilizačním pořádkům. V tomto boji stály na straně Američanů děti Velké francouzské revoluce a v jejich čele generál Lafayette. O jakou civilizaci, o jaký civilizační prostor tedy mělo jít?
Pravděpodobně o ten na Marně, kterému se říká verdunský mlýnek na maso, o místa kolem Yperitu, který dal jméno prvnímu otravnému plynu použitému ve válce. Či o vzdušný prostor, kde se v letech první světové války proháněla první vojenská letadla a shazovala na bezbranné lidi pod sebou granáty a pumy. O "civilizaci", o níž psal Barbusse, Remarque, Hemingway, o civilizační prostor v Habeši, kde ve velkém masakrovali Mussoliniho nositelé ušlechtilých evropských idejí, o Španělsko, kde byla civilizačně srovnána se zemí Guernica. Nelze vyjmenovat vše a není to nutné. Jedno je však jisté - tak jako u nás, vždy a všude ve světě zavedli svůj zedraný prapor tamní kališníci na obranu proti novodobým křižákům. Za 2. světové války ve Francii či Itálii, v Polsku a na Ukrajině, u Stalingradu a Leningradu, na všech frontách boje proti nacismu a fašismu. Tehdy jsme byli u toho, na východní i západní frontě, v neohroženém domácím odboji - jako vnuci a pravnuci kališníků na straně života, práva a spravedlnosti.
Křižáctví a kališnictví přežilo staletí a naplňuje dějiny české země a dějiny lidstva i v současné době. Ti, co se ve světě brání, jsou kališníky, ti, kteří útočí - v zájmu majetných, byť pod vznešenými hesly a slovy - jsou křižáci. Tak se nám jeví soudobý svět, nejen česká kotlina. Jenže ta ústy svých papalášů, údajně ve jménu demokracie (vlády lidu), zaujala opačný gard. A potomkům a dědicům slavné české historie namlouvá, že to tak bylo vždy a že v tom spočívá budoucnost a šťastný osud země české a jejího lidu.
