není to jednoduché
před více jak 6 lety jsme čekali dcerku. Na genetice nám řekli, že testy hladiny hormonu dopadly špatně a že pokud rovnou nechceme jít na interupci (kterou nám doporučují), máme jít na amniocentézu. Šli jsme. Doktor odebral pro jistoru dvojnásobné množství plodové vody. Po 14 dnech došel telegram z genetiky, že máme okamžitě zavolat. Doktorka z genetiky nám řekla, že je vše špatně a že opět máme jít na potrat. Teprve tehdy, kdy jsme chtěli mít výsledky (abychom věděli co konkrétně je špatně) nám řekla, že kultivace buněk se nepodařila a genetický test se tedy nepovedl. Opět pokud tedy nechceme jít na potrat (který nám stále důrazněji doporučovala a poukazovala na nedostatek času), máme jít na odběr krve z pupečníku. Ten byl proveden. V té době jsme již byli ve velkém stresu a stále přemýšleli o potratu. Po 14 dnech opět telegram "spojte se neprodleně s genetikou". Tam nám řekli, že je evidentně všechno špatně a že je již domluven termín potratu a že druhý den ráno se má manželka hlásit v nemocnici. Opět jsem trval na tom, že potřebuji písemně výsledky a pak teprve z té doktorky vylezlo, že se zjistilo, že ta krev nebyla dítěte, ale matky a že na další odběr už není čas a že potrat/abort je již pevně domluven. Zeptal jsem se jak dlouho trvá test krve (zda-li není matky, ale dítěte) a že bychom udělali další odběr. Na to mi řekla, že primární test trvá sice 6 hodin, ale vlastní genetický rozbor 14 dnů. Na můj dotaz proč tedy čekali 14 dnů když to hned věděli, mi odsekla, že děcko je stejně postižené a narodí se těžce poškozené a položila telefon s tím, že musíme jít na abort, že už se to rušit nebude (24. týden těhotenství).
Stáli jsme před velmi těžkým rozhodnutím. Náš doktor nám říkal, že na ultrazvuku se mu zdá vše OK, ale že je to na nás. Rozhodli jsme se dítě přijmout takové jaké je i s vědomím toho rizika (které nakonec bylo jen vykonstruované z nám nepochopitelných důvodů).
Narodila se moc hezká holčička. Vyrostla do krásy, dělá nám radost, je moc chytrá a šikovná. A hlavně zdravá (akorát po manželce má trochu sklony k alergii - ale kdo dnes alergii nemá?) Kdykoliv, když si vzpomenu, že jsme se málem nechali dohnat k vraždě, je mi skutečně nanic. U druhé dcerky jsme tentokrát amniocentézu odmítli a genetiku jsme odkázali do patřičných mezí. A dobře jsme udělali. Opět moc hezká a zdravá holka (nyní rok a půl)
Nepřeji nikomu stát před takovým rozhodnutím, zvláště pokud mohu nyní vidět, co bychom mohli tenkrát způsobit - i když nikoliv naší vinou.
Měli bychom si více vážit života. Možná o to více, když klasická rodina je ohrožena a je stále méně dětí. Nelze zcela zrušit potraty (ohrožení života matky a pod.), ale nelze dle mého názoru dát volnou moc nad životem a smrtí každému jenom proto, že chce zlikvidovat důsledek něčeho, co se mu nepovedlo uhlídat.
Když nevíme ani co je to vlastně život, smíme o něm rozhodovat? Neobrátí se to nakonec proti nám? Neumím na to odpovědět a ani nechci se o to pokusit.
Omlouvám se za dlouhý příspěvek.