Pravděpodobně největší měrou se na nepořádcích ve zdravotnictví podílejí sami pacienti. Český národ je národem hypochondrů a simulantů. Nejlépe o tom svědčí údaje o nemocnosti a nemocenských dávkách vyplácených každý rok ve srovnání se zahraničím. V některých lokalitách (především kraj Zlínský) si z neoprávněně čerpané nemocenské udělalo mnoho našich spoluobčanů docela dobrý byznys. V létě sezónní práce a v zimě, když jsou bez práce vše řeší neschopenka a v klidu můžeme pálit slivovici. Můžeme samozřejmě namítnout, že tu neschopenku musí pacientovi někdo napsat, ale ono se vždy najde nějaká dobrá duše, která o pacientovi nic neví a když to na ni dostatečně nahraje (anamnéza je 70% diagnózy) pak není po několikeré návštěvě praktického lékaře žádný problém neschopnost získat a neuspěji-li u jednoho, pomůže mi druhý. Však i řada obvoďáků prý využívá situace a z každého papíru prý vybírá desátek (neověřená informace ale zřejmě pravdivá). Máme absolutně největší procento pacientů ošetřovaných pohotovostní službou. Lidi chodí kvůli každému prdu v podstatě kdy je napadne, s banálním infektem jde o odbornému specialistovi cca 30% pacientů a ještě remcají, že se jich v čekárně sejde najednou 30 a musejí tak hodinku nebo více čekat (mezi nimi bohužel i ti, kteří odborné vyšetření potřebují). Zatímco na město Paříž mající 8 milionů obyvatel zvládne pohotovost jeden otorinolaryngolog, v Praze slouží hned několik týmů lékařů a situaci málem nezvládají. Prostě a jednoduše, český občan není nijak motivován aby nenadužíval a nezneužíval zdravotní péči, čehož valná část pacientů zneužívá ať už kvůli hypochondrickým sklonům, nebo kvůli zištným důvodům (ulít se z práce, pracovní neschopnost řešící nezaměstnanost). Být však vážně nemocným pacientem, to je v Česku poměrně veliký průšvih. Poznáte to tak, že si vás jednotlivá zdravotnická zařízení přehazují jako horký brambor, protože péče o takové pacienty je enormně drahá a žádnému zařízení se nevyplatí. Být onkologickým pacientem notabene v konečném stadiu onemocnění, tak to je se vážně připravte na očistec, ještě předtím než umřete. Zařízení s lůžky následné péče je bohužel nedostatek a ty které jsou, jsou často domy hrůzy, kam bych nikoho z rodiny neuložil. Příbuzných, který by na smrt nemocnému pacientovi posloužil v posledních chvílích jeho života, je opravdu poskrovnu. Jasně to prokazuje obraz z domovů důchodců a LDN kdy největší množství návštěv je vždy jen tehdy, když dostanou babičky a dědečkové důchod. Co ale s nemocným dědečkem, o kterého se nemá kdo starat, když bydlíte v paneláku 2+1 s čtyřčlennou rodinou a finančně se sotva držíte nad vodou, když oba manželé pracujete?
Bez viny nejsou ani samotní zdravotníci. Především jde o nevhodnou skladbu a často nedostatečnou kvalifikaci některých zdravotníků. Zatímco síť ambulancí praktických lékařů je mnohem slabší než v obdobně velkých zemích na západ od nás, síť ambulantních specialistů utěšeně roste. Na vině je především větší či menší odborná insuficience praktických lékařů, kteří své umění ponížili často jen na přeposílání pacientů na odborná vyšetření, vypisování receptů a poukazů na lázeňskou péči. Praktických lékařů, kteří zvládají základ všech oborů, provádějí malé chirurgické zákroky, umějí intubovat, znají základy ultrazvukové diagnostiky, umějí provést základní ORL a gynekologické vyšetření, zvládnou kardiopulmonální resuscitaci, provedou koniotomii u dusícího se člověka umějí zvládnout překotný porod a další a další věci, které se mohou vyskytnout v rámci LSPP je opravdu velmi málo. To pak se kvůli banalitě jede z některé vesnice na odbornou pohotovost i 100 kilometrů, aby se provedl banální sekundový zákrok. Ambulantní specialisté představují asi největší kámen úrazu, co se týče spotřeby financí. Jde o skupinu lidí, kteří mají ze současného zdravotnictví asi největší profit. Často se setkáváme s „vyzobáváním třešniček na dortu“ (aneb co mi nese, to léčím, co smrdí průšvihem nebo mě stojí moc peněz, pošlu na vyšší pracoviště). Rovněž i zde se setkáváme s velmi nerovnoměrnou strukturou erudice. Některý odborník je skutečně na slovo vzatý, jiný umí jen to, co by měl umět z jeho oboru praktický lékař. Nemocniční zařízení jsou také velmi rozdílná. Zatímco některé zařízení zvládne celé spektrum péče poskytované v daném oboru, jiné pracoviště dělá „bazál“.
