Pan Miroslav Hejhal mi poslal e-mail, dovoluji si ho zde uveřejnit, protože posléze následuje moje reakce na něj, kterou bych tady chtěl uvést:

 

Vážený pane,

 

Vás mrzí co ta zrůda udělala, mne to šokuje a přístup lidí, kteří smýšlejí podobně jako Vy je přinejmenším zarážející. Máte pravdu, že nic nezmění na věci, že malá je po smrti, ale společnost by měla zabránit takovýmto zrůdám, aby mohli své chyby opakovat a to takovým trestem, který by je do konce života ze společnosti vyřadil a ne aby po několika letech mohli zpět mezi lidi. Asi nemáte děti, když se stavíte k problému tímto způsobem. Taková zrůda musí trpět do konce života ve vězení nejhoršího kalibru a obávám se, že by stejně nepochopila,co tomu dítěti způsobila za psychická a fyzická muka. A Vy o něm mluvíte skoro jako o ublíženém chudákovi, který udělal chybu. 

 

  mně zase zaráží přístup lidí, kteří by toho člověka zabili, aby tak pomstili její smrt, víte? Vůbec neuvažují zdravým rozumem. Jakože zastávám úctu k životu, i vrah má právo žít. (jsou to drsná slova, vím, ale je to tak.) Někdo s přispivatelů napsal příspěvek, se kterým taky souhlasím: Všechny tresty doživotí mají na konci rozsudku napsáno, že ten dotyčný je nepřevychovatelný. Pokud tedy převýchova možná je, není důvod toho člověka zabíjet.   Vyřadíte jednoho člověka ze společnosti, objeví se další na jiném místě, jinak, vemte v potaz už jenom tu hroznou skutečnost, že v ČR je za rok utýráno 50 dětí, tedy každý týden jedno.   Jinak si myslím, že když se dotyčný vrátí do normálního života, už jenom proto, že jednou něco takového udělal, si na něho všichni budou dávat pozor, i když to už nikdy v životě neudělá. Chybí mi u lidí, jako jste např. vy, víra v to, že se člověk může změnit. Kdybych nevěřil, že se můžu změnit, pak by nemělo cenu se namáhat žít dobrým životem a to, co se mně na mně nelíbí a s čím bojuju, bych nikdy nezměnil (i kdybych s tím měl bojovat celý život).   Nemluvím o něm jako o chudákovi, ale chráním ho před lidmi, kteří by ho chtěli chladnokrevně zabít. To se mi jako člověkovi nelíbí. Teoreticky kdybych udělal podobnou věc, nebylo by mi zrovna dobře, kdyby na každém rohu stál člověk se samopalem a jakmile by mě zahlédl, hned by pálil (opět ze msty, z ničeho jiného). Ti všichni přispivatelé, kteří by ho hned na místě oddělali si asi taky neuvědomují, že by byli souzeni za vraždu. Taky dělají chybu. A zase by mohl najít někdo, kdo by je chtěl za to zabít, a tak by to šlo řetězově, až bychom se navzájem všichni povraždili. Vězte, že heslo "Oko za oko, zub za zub" není už dávno moderní.   Děti zatím nemám, ale na svou vlastní rodinu se těším. Jinak jsem mezi dětmi celkem oblíbený (někdy bych řekl až moc) a sám je mám rád. Už jsem myslím na idnes.cz taky psal, že kdoví, co by bylo, kdybych šel se svou desetiletou kamarádkou podchodem někde tady v Brně a najednou by nás obstoupila skupinka dvou (i dva by stačili) nebo více výrostků, jí dali nůž pod krk, no nevím nevím, co bych v takové situaci dělal. Měl bych totiž dost problém ochránit sám sebe natož ještě ji. Asi by záleželo na tom, co by po nás chtěli. A kdyby jim šlo o to někoho jenom tak ze "zábavy" zabít, tak sice si myslím, že by to nedopadlo dobře, ale přesto, kdybych měl nůž nebo jinou zbraň, vrhl bych se na ně na všechny (pokud bych vůbec mohl, kdyby byly 4 tak asi těžko) s tím vědomím, že můžu zemřít, ale hlavně s tím vědomím, že nejdůležitější by bylo, aby ona, ta desetiletá holka, se mohla třeba možná zachránit. V takovém případě bych dotyčného zneškodňoval i tak dlouho, než by těm způsobeným zraněním podlehl. Jenže tohle je výjimka, která potvrzuje pravidlo, že každý člověk má právo na život. V tomto případě jsem chránil právo na život ne svoje a ne těch výrostků, ale hlavně té holky. A proč? Protože ji mám rád. Kdybych si řekl, že mám taky právo na život, uteču, jsem dost rychlý, myslím, že by mě nedohonili. Napadla nás ve škole taky ještě jedna situace - zase výjimka, která potvrzuje pravidlo. Našel by se člověk, který by nás dva (zase mně a tu holku) nějakým způsobem měl zase v šachu a nuil by nás k pohlavnímu styku mezi sebou pod záštitou naší smrti samozřejmě. (Ve škole jsme s kolegy uvažovali, jestli existuje výjimka v případě pohlavního styku s nezletilou osobou.) Myslím, že i tady bych udělal, co bych jinak nikdy v životě neudělal, bohužel. V tomto případě stejně jako ve všch ostatních, bych samozřejmě volil menší zlo - naše smrt versus pohlavní styk s desetiletou holkou, myslím, že i vám je to jasné. Ono je těžké se někdy rozhodovat, co v dané situaci udělat pro záchranu života svého i jiných. Horší by to bylo v případě, že by mi nařídili, abych jí třeba uřezal ruku. Tak v takovém případě ať si mně raději zastřelí, a myslím, že by mě všechny nápady v tu ránu došly. Lepší moje smrt než abych někomu řezal ruku.   Víte, o co se mi jedná? O to, aby lidé uvažovali, ne byli zaslepení nenávistí. Ještě nad jedním příkladem zauvažuju, ten se týká tématu:   Zase bychom my dva byli v šachu, oni by ji zabili (v tom lepším případě) a já bych to viděl. Uf, rvalo by mi to srdce, strašně. Nepochybuji o tom, že bych jako další byl na řadě já. Ale kdybych náhodou přežil (vyrval se jim nějak, utekl, ale to je spíš mizivá šance), ty lidi bych pravděpodobně nechtěl zabít, nemám sám zabíjení rád a nevím, proč bych to dělal. Kdyby dotyční dostali 8 let vězení, tak bych si povzdechl, že aspoň něco, pořád lepší než nic. I když bych asi na celý život viděl tu hrůzu před sebou, jak jí zabíjejí (a to je pořád v tom lepším