Diskuze

Mír je vůl

Světem otřásá mírové hnutí. Že válka je vůl, ví dnes už každý, a kdo se proti válce vysloví, může si být jist, že se přidal na správnou stranu.
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

adam

27. 3. 2003 20:11
originalita za každou cenu
takže ten, kdo podporuje mír,  podporuje totalitní systémy a fanatické diktátory? Možná byste měl už s tím psaním článků přestat pane Steigerwalde. Snažíte se být za každou cenu originální a píšete kraviny.
0 0
možnosti
zavřít

jurasek

27. 3. 2003 19:41
jinak k tomu swarcewhatever nazoru......
Svobodu a bezpečí světa nedělají mírotvorci. Ti svými tanečními kreacemi chválí nebezpečný svět bez svobody. Jejich mír je vůl. Velký stejně jako válka
--------------------
kde vubec idnes bere ty intelektualni liliputy????? co je to vubec za nazor navic mizerne napsany bez mysleni, bez substance a stylu???????? takze ten 50 lety mir je vul, protoze jsme ho docilili jenom diky tanecnim kreacim...lol!...hlavne, ze nase tlusta mirova 50 leta prdel rve z plna hrdel, kolik ta tlusta prdel vazi.....lol!!!!!!!!!!!
0 0
možnosti
zavřít

jurasek

27. 3. 2003 19:08
nechavam tady vynikajici analyzy z washington monthly, stoji za okopirovani
By Joshua Micah Marshall, Washington Monthly
Imagine it's six months from now. The Iraq war is over. After an initial burst of joy and gratitude at being liberated from Saddam's rule, the people of Iraq are watching, and waiting, and beginning to chafe under American occupation. Across the border, in Syria, Saudi Arabia, and Iran, our conquering presence has brought street protests and escalating violence. The United Nations and NATO are in disarray, so America is pretty much on its own. Hemmed in by budget deficits at home and limited financial assistance from allies, the Bush administration is talking again about tapping Iraq's oil reserves to offset some of the costs of the American presence--talk that is further inflaming the region. Meanwhile, U.S. intelligence has discovered fresh evidence that, prior to the war, Saddam moved quantities of biological and chemical weapons to Syria. When Syria denies having such weapons, the administration starts massing troops on the Syrian border. But as they begin to move, there is an explosion: Hezbollah terrorists from southern Lebanon blow themselves up in a Baghdad restaurant, killing dozens of Western aid workers and journalists. Knowing that Hezbollah has cells in America, Homeland Security Secretary Tom Ridge puts the nation back on Orange Alert. FBI agents start sweeping through mosques, with a new round of arrests of Saudis, Pakistanis, Palestinians, and Yemenis.
To most Americans, this would sound like a frightening state of affairs, the kind that would lead them to wonder how and why we had got ourselves into this mess in the first place. But to the Bush administration hawks who are guiding American foreign policy, this isn't the nightmare scenario. It's everything going as anticipated.
In their view, invasion of Iraq was not merely, or even primarily, about getting rid of Saddam Hussein. Nor was it really about weapons of mass destruction, though their elimination was an important benefit. Rather, the administration sees the invasion as only the first move in a wider effort to reorder the power structure of the entire Middle East. Prior to the war, the president himself never quite said this openly. But hawkish neoconservatives within his administration gave strong hints. In February, Undersecretary of State John Bolton told Israeli officials that after defeating Iraq, the United States would "deal with" Iran, Syria, and North Korea. Meanwhile, neoconservative journalists have been channeling the administration's thinking. Late last month, The Weekly Standard's Jeffrey Bell reported that the administration has in mind a "world war between the United States and a political wing of Islamic fundamentalism ... a war of such reach and magnitude [that] the invasion of Iraq, or the capture of top al Qaeda commanders, should be seen as tactical events in a series of moves and countermoves stretching well into the future."
In short, the administration is trying to roll the table--to use U.S. military force, or the threat of it, to reform or topple virtually every regime in the region, from foes like Syria to friends like Egypt, on the theory that it is the undemocratic nature of these regimes that ultimately breeds terrorism. So events that may seem negative--Hezbollah for the first time targeting American civilians; U.S. soldiers preparing for war with Syria--while unfortunate in themselves, are actually part of the hawks' broader agenda. Each crisis will draw U.S. forces further into the region and each countermove in turn will create problems that can only be fixed by still further American involvement, until democratic governments--or, failing that, U.S. troops--rule the entire Middle East.
There is a startling amount of deception in all this--of hawks deceiving the American people, and perhaps in some cases even themselves. While it's conceivable that bold American action could democratize the Middle East, so broad and radical an initiative could also bring chaos and bloodshed on a massive scale. That all too real possibility leads most establishment foreign policy hands, including many in the State Department, to view the Bush plan with alarm. Indeed, the hawks' record so far does not inspire confidence. Prior to the invasion, for instance, they predicted that if the United States simply announced its intention to act against Saddam regardless of how the United Nations voted, most of our allies, eager to be on our good side, would support us. Almost none did. Yet despite such grave miscalculations, the hawks push on with their sweeping new agenda.
Like any group of permanent Washington revolutionaries fueled by visions of a righteous cause, the neocons long ago decided that criticism from the establishment isn't a reason for self-doubt but the surest sign that they're on the right track. But their confidence also comes from the curious fact that much of what could go awry with their plan will also serve to advance it. A full-scale confrontation between the United States and political Islam, they believe, is inevitable, so why not have it now, on our terms, rather than later, on theirs? Actually, there are plenty of good reasons not to purposely provoke a series of crises in the Middle East. But that's what the hawks are setting in motion, partly on the theory that the worse things get, the more their approach becomes the only plausible solution.
0 0
možnosti
zavřít

jurasek

27. 3. 2003 19:10
Re: nechavam tady vynikajici analyzy z washington monthly, stoji za okopirovani
Moral Cloudiness
Ever since the neocons burst upon the public policy scene 30 years ago, their movement has been a marriage of moral idealism, military assertiveness, and deception. Back in the early 1970s, this group of then-young and still mostly Democratic political intellectuals grew alarmed by the post-Vietnam Democrats' seeming indifference to the Soviet threat. They were equally appalled, however, by the amoral worldview espoused by establishment Republicans like Henry Kissinger, who sought co-existence with the Soviet Union. As is often the case with ex-socialists, the neocons were too familiar with communist tactics to ignore or romanticize communism's evils. The fact that many neocons were Jewish, and outraged by Moscow's increasingly visible persecution of Jews, also caused them to reject both the McGovernite and Kissingerian tendencies to ignore such abuses.
In Ronald Reagan, the neocons found a politician they could embrace. Like them, Reagan spoke openly about the evils of communism and, at least on the peripheries of the Cold War, preferred rollback to coexistence. Neocons filled the Reagan administration, and men like Paul Wolfowitz, Richard Perle, Frank Gaffney, and others provided the intellectual ballast and moral fervor for the sharp turn toward confrontation that the United States adopted in 1981.
But achieving moral clarity often requires hiding certain realities. From the beginning, the neocons took a much more alarmist view of Soviet capacities and intentions than most experts. As late as 1980, the ur-neocon Norman Podhoretz warned of the imminent "Finlandization of America, the political and economic subordination of the United States to superior Soviet power," even raising the possibility that America's only options might be "surrender or war." We now know, of course, that U.S. intelligence estimates, which many neocons thought underestimated the magnitude and durability of Soviet power, in fact wildly overestimated them.
This willingness to deceive--both themselves and others--expanded as neocons grew more comfortable with power. Many spent the Reagan years orchestrating bloody wars against Soviet proxies in the Third World, portraying thugs like the Nicaraguan Contras and plain murderers like Jonas Savimbi of Angola as "freedom fighters." The nadir of this deceit was the Iran-Contra scandal, for which Podhoretz's son-in-law, Elliot Abrams, pled guilty to perjury. Abrams was later pardoned by Bush's father, and today, he runs Middle East policy in the Bush White House.
But in the end, the Soviet Union did fall. And the hawks' policy of confrontation did contribute to its collapse. So too, of course, did the economic and military rot most of the hawks didn't believe in, and the reforms of Mikhail Gorbachev, whom neocons such as Richard Perle counseled Reagan not to trust. But the neocons did not dwell on what they got wrong. Rather, the experience of having played a hand in the downfall of so great an evil led them to the opposite belief: that it's okay to be spectacularly wrong, even brazenly deceptive about the details, so long as you have moral vision and a willingness to use force.
What happened in the 1990s further reinforced that mindset. Hawks like Perle and William Kristol pulled their hair out when Kissingerians like Brent Scowcroft and Colin Powell left Saddam's regime in place after the first Gulf War. They watched with mounting fury as terrorist attacks by Muslim fundamentalists claimed more and more American and Israeli lives. They considered the Oslo accords an obvious mistake (how can you negotiate with a man like Yasir Arafat?), and as the decade progressed they became increasingly convinced that there was a nexus linking burgeoning terrorism and mounting anti-Semitism with repressive but nominally "pro-American" regimes like Saudi Arabia and Egypt. In 1996, several of the hawks--including Perle--even tried to sell Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu on the idea that Israel should attack Saddam on its own--advice Netanyahu wisely declined.
0 0
možnosti
zavřít

vlada

27. 3. 2003 19:02
?
Není divné, když zastánci války  ( pokud možno dost daleko)na druhou stranu zatracují trest smrti, snaží se omezovat držení a nošení zbraní a při tom všem se ohánějí demokracií a Hitlerem v rovnovážné kombinaci? Přečtěte si pár článků za poslední týden, co všechno se vylíhne v hlavinkách spoluobčanů, vláčených spolehlivě mediální masáží. Já když v sebeobraně zastřelím útočníka, půjdu celkem spolehlivě do vězení, i kdyby se prokázalo já nevím co. Ale když řeknu - mám důvodné podezření, že mne tento občan možná chtěl napadnout a zabít - a bez rozpaků toho dotyčného zabiju, jsem v právu ( asi). Vyřešil jsem přece možný budoucí problém...nebo ne ??? Kvůli tomu, že slušně vládnu dlouhou zbraní přece nepůjdu válčit - ale v Čechách to vlastně tak nebereme....................
 
0 0
možnosti
zavřít

pstratil@post.cz

27. 3. 2003 13:51
Mír je vůl
Větší volovinu jsem dlouho nečetl....Ten pán je fakt TROTL.
0 0
možnosti
zavřít

blb

27. 3. 2003 15:29
Re: Mír je vůl
jste citlivá a hleduplná duše - ten pán je hlavně vůl, pak dlouho nic, a teprve pak se jde bavit ... co dalšího je volem.
0 0
možnosti
zavřít

Lefty

27. 3. 2003 0:16
Článek je dobrý
bez ohledu na to, kým K. Steigerwald je, kým třeba byl. Svérázným způsobem pojmenoval největší slabinu oněch mírových hnutí. Podmínkou jejich existence je totiž demokratický hostitelský systém. Kdysi dávno jsem četl rozhovor s jedním aktivistou Greenpeace, který na otázku, proč neprotestují v Číně proti jaderným zkouškám, odpověděl: "Tam to nemá smysl, není to demokratická země". Nechť si každý domyslí, co by se s aktivisty v Číně, která je shodou okolností proti úderu na Irák, stalo, kdyby "mírové hnutí" nešlo režimu pod fousy.
Nejsem žádný válečný štváč, úder je podle mě jen řešení nejméně špatné. Jenže to ti demonstrující levičáci prostě nepochopí ;_)
0 0
možnosti
zavřít

barbudo

26. 3. 2003 12:07
Arogance moci (projev senátora Roberta Byrda přednesený 19.3.2003 na půdě amerického Senátu)
Věřím v tuto krásnou zemi. Studoval jsem její kořeny a oslavoval moudrost její velkolepé ústavy. Žasnul jsem nad moudrostí jejích zakladatelů a tvůrců. Generace za generaci chápala vznešené ideály tvořící základy naší slavné republiky. Inspirovaly mne příběhy jejich sebeobětování a jejich síly. Ale dnes pro svou zemi pláči. Sledoval jsem s těžkým, přetěžkým srdcem události posledních měsíců. Už neexistuje obraz Ameriky jako silné, ale benevolentní země dohlížející na stabilitu a nenásilí ve světě. Obraz Ameriky se změnil. Po celém světě nám naši přátelé přestávají důvěřovat, o našich slovech je pochybováno, naše úmysly jsou zkoumány. Namísto hledání řešení s těmi, se kterými nesouhlasíme, požadujeme poslušnost, nebo hrozíme obviněním. Místo abychom izolovali Saddama Husseina, ocitili jsme se - zdá se - sami v izolaci. Prosazujeme novou doktrínu předběžného úderu, kterou chápe jen nemnoho a bojí se jí mnozí. Tvrdíme, že Spojené státy mají právo obrátit svou palebnou sílu do kteréhokoliv koutu planety, který by mohl být podezřelý z terorismu. Uplatnili jsme toto právo bez schválení kterékoliv mezinárodní instituce. Výsledkem je svět mnohem nebezpečnější, než byl. Arogantně se chlubíme naší obrovskou mocí. S členy RB OSN zacházíme jako s nevděčníky, kteří urazili naši královskou důstojnost tím, že zvedli ruce z koberce. Naši vzácní spojenci jsou rozděleni. Poté, co válka skončí, budou Spojené státy muset znovu vybudovat mnohem více, než jen Irák. Budeme muset znovu vybudovat po celém světě americký obraz. Důvody, které administrativa uvádí v pokusu zdůvodnit svou posedlost válkou, jsou pošpiněny falešnými dokumenty a nedostatečnými důkazy. Nedokážeme přesvědčit svět o nutnosti této války z jednoho prostého důvodu: Tato válka je naším rozhodnutím. Neexistují přesvědčivé důkazy spojující Saddama s jedenáctým zářím. Věže Obchodního centra byly zničeny protože teroristická skupina al-Káida s buňkami v šedesáti zemích světa udeřila na náš majetek a na náš vliv tím, že změnila naše vlastní letadla v útočné rakety, jedna z nich by zřejmě dopadla na kupoli tohoto překrásného města, naštěstí díky hrdinství a sebeobětování pasažérů na palubě se tak nestalo. Brutalita, jakou jsme zažili 11. září, a další útoky po světě jsou násilnou a zoufalou snahou extrémistů zastavit zasahování západních hodnot do jejich kultur. Proti tomu bojujeme. Je to síla neomezena hranicemi. Je to stínová entita mnoha tváří, jmen, adres. Ale tato administrativa nasměrovala veškerou svou zlobu, strach a bolest, která povstala z popela dvojčat a pokrouceného železa Pentagonu proti jednomu zřejmému ničemovi, takovému, kterého můžeme nenávidět a útočit. A ničemný je. Ale je to ten nepravý ničemník. A tato válka je špatná. Zaútočíme-li na Saddama, zřejmě se nám podaří zbavit ho moci. Ale ochota našich přátel pomoci nám v naší globální válce proti terorismu se zřejmě vytratí také. Celkový stísněný pocit kolem této války neplyne jen z "oranžového poplachu". Je tady vše prostupující pocit chvatu a rizika a příliš mnoho nezodpovězených otázek. Jak dlouho zůstaneme v Iráku? Jaká bude cena? Co je konečným posláním? Jak velké je nebezpečí doma? Stín padl na Senát. Vyhýbáme se naší vážné povinnosti prodiskutovat určitý námět, přestože mnoho tisíc našich synů a dcer loajálně plní svou službu v Iráku. Co se stalo s touto zemí? Kdy jsem se stali národem, který ignoruje a spílá svým přátelům? Kdy jsme se rozhodli riskovat podkopání mezinárodního pořádku tím, že jsme adoptovali radikální a doktrinářský přístup při použití naší hrůzu nahánějící vojenské síly? Jak můžeme opustit diplomatické snahy, zatímco vřava ve světě volá po diplomacii? Proč prezident není schopen vidět, že pravá síla Ameriky nespočívá v její vůli zastrašit, ale v její schopnosti inspirovat? Válka se zdá nevyhnutelnou. Ale stále doufám, že se ten mrak rozplyne. Snad Saddam ukáže záda a uteče. Snad se podaří rozumnosti převážit. Budu se modlit spolu s miliony Američanů za bezpečí našich vojáků, za nevinné civilisty Iráku a za bezpečnost naší vlasti. Snad Bůh požehná Spojeným státům americkým i v neklidných dnech před námi. Snad se nám nějak podaří znovu uchvátit vizi, která nám nyní uniká.
0 0
možnosti
zavřít

toby

26. 3. 2003 12:03
Výborný článek
Krásně se totiž mluví o míru když člověk žije ve svobodné a prosperující zemi a lehce se také opomíjí, že někteří lidé takové štěstí nemají (Irák, Severní Korea) a svobodu a prosperitu si neumí ani představit. Pacifismus není dnes nic jiného než pokrytectví.
0 0
možnosti
zavřít

rosa

26. 3. 2003 8:38
Poprvé
s Vámi, pane Steigerwalde, souhlasím, zato tím intenzivněji!  Skvělá analýza.
0 0
možnosti
zavřít

pawelll

26. 3. 2003 13:36
Re: Poprvé
S vámi pane schweinwalde zásadně nesouhlasím,
0 0
možnosti
zavřít

antix

26. 3. 2003 6:28
ad autor
Vracím se ke své včerejší reakci. Popravdě - velmi by mě překvapilo, kdybych tady našla nějakou odpověď pana Steig. na moji včerejší otázku, tj. jak tedy postupovat v případě mého nesouhlasu s válkou, když podle pana autora je nemístné demonstrovat v ulicích? To je totiž pro tohoto novináře typické: žlučovitě kritizovat, poukazovat, šmahem zatracovat, shazovat, ironizovat - ale poradit východisko, na to už mu asi síly nestačí. Pane Steigerwalde, musíte být dost nešťastný člověk, když dokážete jenom negovat. Zařadila bych vás do jedné škatulky s věčně remcajícím panem Štěpánkem.  Obávám se, že jsou to ty typy lidí, co sází cibuli kořínkama navrch a pak se rozčilují, že nevyrostla.  
0 0
možnosti
zavřít

Zdělanej hulyč

26. 3. 2003 14:36
Re: ad autor
Mám dojem, že úkolem komentátorů a jejich polemik není navrhovat řešení, ale upozorňovat na problémy, nesrovnalosti, nejasnosti a temná místa. Nikdo není vševěd a nevidí do budoucnosti. Navíc jeden člověk nedokáže nic. Jen obrovská moc a bohatství napřené do jednoho bodu dokážou pohnout tak obrovským a setrvačným mechanismem jako je stát...
Pokud s válkou nesouhlasíte, navrhněte Vy sama!!! řešení tohoto problému. A nezapomeňte na řešení dalších problémů (mimo jiné i) v těchto zemích: Čína, KLDR, Kuba, latinskoamerické země a jejich diktátoři, africké diktatury atd atd.
Jak to chcete řešit? Hlavně prosím nepište "hlavně ne válkou", protože to není návrh řešení, ale jen vyloučení jedné možnosti... Nevíte? A jak by to asi měl vědět pan Steigerwald?
Jinak s panem Steigerwaldem souhlasím. Ovšem v článku takového rozsahu to nejde probrat do důsledků. Ona by se dala napsat obrovská monografie k problému každé jednotlivé země, která by brala v úvahu historické a kulturní souvislosti, politické tradice země, způsob myšlení místních lidí, zdroje financování transformací těchto zemí a tak dále a tak dále. O tom by se daly psát romány!
Proto prosím, nepovažujte se za mudrce, neboť nikdo z nás na to nemá...
0 0
možnosti
zavřít

Nepřehlédněte