"Vždyť já jsem také byl na vojně a taky jsem to přežil, vy mladí tam jděte také, ono vám to jenom prospěje" slyším denně z úst několika starších a tím i potenciálně rozumnějších členů naší společnosti. Můj názor je takový, že základní vojenská služba nikomu neprospěje a to hned z několika důvodů. Prosím, vemte v potaz, že autor tohoto příspěvku není žádný velký vlastenec, zvláště když se vlastenectví naší společnosti projevuje bohužel jen v okamžiku, kdy naše hokejová reprezentace dosáhne postupu do semifinále ve světovém přeboru či na olympiádě. Z mnoha zdrojů jsem se dozvěděl, jak to v naší armádě funguje a jaké jsou tam možnosti seberealizace. Velmi vážně proto pochybuji o kvalitě lidí, které tam potkám, a už vůbec se nedomnívám, že bych v tomto útvaru získal smysl pro disciplínu. Ba právě naopak. Ale armáda je pro mě ztrátou finanční, profesiální a sociální. Domnívám se, že jsem státu pramálo dlužen za to, co do mě zatím investoval, a tak necitím potřebu ani povinnost vstupovat do státní služby. "Ale stát tě nechal přeci vystudovat" slyším z jedné strany, nicméně to, že jsem ze sociální podpory, která v té době (před třemi roky) činila celých 323 Kc, nebyl malem schopen ani zaplatit cestu domu a zpet, mě příliš neutvrzuje v domnění, že stát je ten co dává.

Byl jsem nucen najít si práci. Půl roku jsem ctyrikrat za tyden jezdil denne dvakrat dve hodiny do prace a pri tom jsem jeste studoval. Pozdeji nápor ve škole polevil a já se tak mohl alespon prestehovat. Dal jsem do toho všeho hodně sil a času a vybudoval jsem si určité postavení, získal přehled v technologiích ve svém oboru a získal hodně pracovních kontaktů. Kolik myslíte, že toho může člověk ztratit za rok strávený v kasárnách? Počítejte se mnou:

1. Oblast IT a nejen ta je velice pružná, to jest v okamžiku, kdy nastudujete nějakou novou technologii, tak už je vlastně zastaralá. V okamžiku, kdy člověk přestane používat to, co zná, ztrácí to.

2. Mám neustále přístup k nových technologiím. Mohu se je učit. Díky armádě ztratím přístup k tomu, abych se mohl těmto novým věcem učit a zdokonalovat je.

3. Čas od času se setkám s lidmi, kteří opravdu hodně znamenají a jsou to mistři ve svém oboru. V armádě se rozhodně setkám s lidmy jinými a současné kontakty ztratím.

4. Člověk se ve svém zaměstnání musí hodně často rozhodovat sám a právě od včasného a správného rozhodnutí se odvijí úspěch. V armádě za mě budu rozhodovat někdo jiný.

5. Občas mám možnost vycestovat do zahraničí a praktikovat jazyk používaný v dané zemi. Armáda mi toto neumožní.

6. Myslím si, že mám možnost získat ještě lépe ohodnocenou práci, než mám doposud. Budu-li mluvit v číslech, dokázal bych si představit, že můj roční příjem by se mohl pohybovat kolem 300 000 Kc netto, přičemž samozřejmě neuvažuji náklady, které je nutno běžně vynaložit na bydlení atd. Přesto si  nemyslím si, že jsou to malé peníze. Nedokáži říci: "Státe, tolik si toho pro mě udělal, prosím, vezmi si tyto peníze".

7. A v neposlední řadě, sociální odloučení od přítelkyně a přátel také nepovažuji za příjemné.

Milý státe, vezmi si mé daně, použij je již konečně na něco pořádného, profesionalizuj armádu, je to přeci jen důležitá státní složka, a prosim neber mi možnost postarat se sám o sobe a o své blízké.

teď jste si u mě do značné míry napravil reputaci. Zvláště tou poslední větou svého článku.

Jenže ono se to dá rozvést ještě dál... reforma armády probíhá (relativně) pružně a rozumně proto, že je jen velmi málo (jestli vůbec někdo) lidí, kteří by proti tomuto kroku mohli vznést námitky - jako voliči. Naproti tomu ostatní reformy jsou mnohem víc politicky citlivé, jsou mnohem rozdílnější názory na řešení. Postoje pravice a levice jsou příliš daleko od sebe. Tak proto....