Učit se je lidské?
Přečetl jsem si všechny pýíspěvky ke smrti člověka. Ať měl pohnutky jakékoliv, zemřel.
Byla to jeho svobodná vůle?
To se "snad" dozvíme všichni. Jednou každý zemře a pak se uvidí, zda měl pravdu atheista či věřící. Bůh suď!
Kde jsme vzali právo soudit smrt? Tím, že se ke všem příspěvkům vyjadřuji, nechci dávat pravdu těm nebo oněm. Sami si vyberte, sami si chvalte, sami si haňte, sami si hodnotťe a měřte.
Život i smrt jsou vječný. (pro pražské čtenáře, i zde bez humoru to nejde, v Žitný ho nehledejte!). Žijeme i umíráme, abychom se učili pro sebe sama a děti jsou naší částí, kterou nelze ze života oddělit. A pokud nám oni poukáží na naše "jakékoliv" nedostatky, "jakýmkoliv" způsobem, poslouchejme je a bude život všech lepší. A o to jde!
Utrpení i radost patří k životu i smrti. Je to součást bytí všeho živého. Tisíce let stará myšlenka říká "Nesuďme, neb´ můžeme být souzeni."
Vyprchal život dítěte, syna rodičů a jednou každý z nás jim je, doufejme. Snad něčemu věřil, snad ne, ale mám pocit, že každý z nás málo poslouchal, co mu děti říkají. A vy, co ještě nejste rodiči, věřte, že i na Vás to "poslouchání" také čeká.
Když budete hluší, může pak i Vaše dítě se octnou na rozcestí, ze kterého není návratu.
Dobrou noc!