Dítě, které právě zjistilo, že umí chodit, více či méně povzbuzováno či ignorováno svým okolím, jako by bylo puzeno opakovat tuto činnost jen z čisté radosti z fungování a z potřeby zvládnout a zdokonalovat nově začatou funkci. Jedná však také s bezprostředním vědomím nového statusu a nového postavení "toho, kdo umí chodit" - ať už jsou s tím v prostoročase jeho kultury spojeny jakékoli konotace. Ať už někoho, kdo "dojde daleko", "kdo se dokáže postavit na vlastní nohy", "kdo stojí zpříma" anebo "na koho se musí dávat pozor, aby nezašel příliš daleko". Internalizace té určité verze "toho, kdo umí chodit" je jedním z mnoha kroků ve vývoji dítěte, které - souběžnou zkušeností fyzického zvládnutí i kulturního významu, potěšení z funkce i společenské prestiže - krok za krokem přispívají k realističtějšímu sebehodnocení. Z tohoto sebehodnocení vyrůstá přesvědčení, že se člověk učí účinným krokům do hmatatelné budoucnosti a vyvíjí se v určité já v rámci společenské skutečnosti. Z vědomí, že jeho individuální způsob zvládání zkušenosti (syntézy jeho já) je úspěšnou variantou skupinové identity a že je v souladu s jejím časoprostorem a životním plánem, musí rostoucí dítě na každém kroku odvozovat povzbudivý (vitalizující) pocit skutečnosti.