Michal Roček
31. 1. 2003 23:31
Vyjádření autora žádostí o milost.
I když pro naprostou většinu z Vás – návštěvníků největšího informačního serveru idnes.cz – jsou milosti považovány za škodlivou věc, zkusím Vám přinést pohled i z druhé stránky. Jako přísedící soudce u Městského soudu mám za téměř osm let praxe možnost vidět rozsudky našeho i nadřízeného soudu v trochu jiném světle než pozorovatelé zvenku. Jako přísedící soudce jsem souhlasil se zvolením proto, abych mohl lépe, podle svého nejlepšího svědomí, hájit spravedlnost. Přestože se mi to v naprosté většině případů podařilo, byly v rozhodování senátu i okamžiky, které mohu s odstupem času označit za svou zřejmou chybu. Za všechny jmenuji soud s člověkem, kterého jsme jednomyslně odsoudili na 5 let za daňový únik, odvolací soud zjistil, že jsme nesprávně vyložili zákon, a po novém soudním líčení jsme obžalovaného zprostili viny. Těžko domyslet, co by se stalo, kdyby obžalovaný v prvé fázi rozsudku neměl sílu se bránit odvoláním. A druhý – opačný příklad: jednoho obžalovaného jsme zcela po právu potrestali podmínečným trestem za to, že po svém dlužníkovi slovně vymáhal své půjčené peníze, ale Vrchní soud to považoval za vydírání a obžalovanému změnil podmíněný trest v trest odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně.
Jak vidno, i rozsudky soudů mohou ve vyjímečných případech být nesprávné, nebo přinejmenším zarážející. Proto je funkce udělování milostí v KTERÉMKOLIV právním systému zcela nezastupitelná.
Pan Sitta a pan Pecha byli nepochybně obviněni právem. Pokud vyšetřovatel tvrdí, že porušili zákon, není důvod mu nevěřit. Pokud svědci tvrdí, že oba překračovali své pravomoci, jistě to tak podle nich bylo. Pro posouzení trestnosti jsou zapotřebí dva základní znaky: formální a materiální, které musí být vždy splněny současně, aby se jednalo o trestný čin. Formálním znakem je paragrafové znění zákona souhlasící s posuzovaným skutkem. Formální znak je zcela jistě u obou obviněných naplněn. Materiálním znakem je stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost. A právě zde je důvod k podání milosti pro oba obviněné. Že lupič, který přepadne banku se zbraní a zastřelí zákazníka, je pro společnost mimořádně nebezpečný, je logické. Ovšem jednání obou obviněných (podle mého názoru, bez znalosti spisového materiálu) materiální znaky trestného činu prostě nenese. Zájem chránit majetek, zdraví a životy svěřených vojáků je totiž nadřazen nad jiná práva, v tu chvíli i omezená. Pokud tedy oba velitelé např. zakazovali konzumaci jakéhokoliv alkoholu, nebo bránili ve vycházkách mimo prostor jednotky, vydávali osobní či tělesné tresty, zcela jistě se v těchto souvislostech nedopouštěli jednání pro společnost nebezpečného. Paradoxně jim §14 tr. zák. dával nesrovnatelně širší možnosti, a to dokonce i právní možnost usmrtit některého z podřízených, pokud by tím zároveň zachránili životy více svých vojáků. Tuto (i když spíše teoretickou) možnost tedy ani nevyužili. §14 bude ostatně podle mého názoru pro oba obviněné při případném soudu opěrným bodem.
Že v Afghánistánu byla válka, ví každý. Já věřím, že soud, bude-li, přihlédne i k těmto faktům, a jeho rozsudek bude spravedlivý.
Je mnoho takových případů, které ale na rozdíl od jiných neskončily vůbec šťastně. Proto jsem kromě žádosti o milost pro oba obviněné podal i žádost o milost pro pana Šroubka.
Pan Šroubek studuje, je mu 21 let a má jít do vězení s ostrahou na 4,5 roku za údajné napadení veřejného činitele s těžkým ublížením na zdraví. Ve vazbě (bez zákonného důvodu) strávil cca půl roku, přestože svědci již byli vyslechnuti. Pan Šroubek mi předložil dokonce i kopii spisu, ze které po podrobném studiu vyplývá, že údajný konflikt nastal poté, co p. Šroubek stál ve vozovce a do něj narazil civilní řidič v civilním voze, pak se začali prát, civilnímu řidiči začala téct z nosu krev, p. Šroubek utekl a tak tedy měl spáchat útok na veřejného činitele s těžkým ublížením na zdraví. Ukázalo se totiž, že onen civilní řidič v civilním voze byl člověk, který o tři týdny dříve začal studovat střední policejní školu. Není mi pak jasné, jak by mohl tento člověk po třech týdnech studia být policistou, a i kdyby byl, jak mohl v tu chvíli požívat ochrany veřejného činitele. Stejný problém je u těžkého ublížení na zdraví, protože z předložených lékařských zpráv jasně vyplývá, že ten civilní řidič byl uschopněn po 14 dnech, ačkoliv k těžkému ublížení na zdraví je třeba nejméně 6 týdnů neschopnosti. V analýze tohoto případu, kterou má p. Šroubek u spisu, je mnoho a mnoho dalších neskutečně záhadných věcí: ten údajný poškozený p. M. sám provádí vyšetřování tak, že v policejním voze se zapnutým majákem(!) přijíždí k p. Šroubkovi do práce a vyslýchá kolegy pana Šroubka(!!!), u rekognice poznává stejně jako jeho spolujezdkyně jako útočníka dvakrát za sebou naprosto jednoznačně zcela jinou (!!!!!) osobu než je pan Šroubek, u hlavního líčení označuje na vlastní oči jako útočníka jinou osobu než je p. Šroubek, soud si absolutně v celém důkazním řízení NEVYŽÁDAL doklad o tom, zda se opravdu v ten den jednalo o policistu, ve výpovědi toho poškozeného civilního řidiče a jeho spolujezdkyně jsou neuvěřitelně obrovské rozpory, navíc se v analýze ukázalo, že oba lhali o časových bodech své cesty do zaměstnání. Údajný poškozený si po téměř půl roce od incidentu náhle vzpomíná, že mu tam také někdo ukradl hodinky, ale jeho spolujezdkyně o žádných ukradených hodinkách nic neví! Údajný poškozený s hmotností 95kg u odvolacího soudu vypověděl, že ho pan Šroubek velmi zmlátil, ačkoliv p. Šroubek vážil 70kg. A jak mi p. Šroubek sdělil, u soudu byl on i jeho rodina šokován, když viděl, že spolujezdkyně z toho auta se velmi důvěrně zná z pracovníky soudu, hovoří s nimi, oslovuje je jmény, a dokonce byla nějakou dobu v kanceláři spojené s místností předsedy příslušného senátu, a z této kanceláře vyšla právě před hlavním líčením !!!!!!!! P. Šroubek je z celého vývoje logicky šokován a je duševně velmi skleslý. Já se mu nedivím, byl bych na tom možná ještě hůř. Proto žádám o milost i pro
