Nejen to
Irák se na válku nejen chystá, ale ve válce je od té doby, co na něj vyrukoval "taťka" Bush (a odvedl polovičatou práci). Celou tu dobu jsou sestřelována irácká letadla a bombardovány radarové základny. Arabové nejsou jako my, nejde jim o to, aby se soused měl hůř. Je pro ně čest zemřít v boji. Nebudou proto čekat se založenýma rukama na nějaké milodary ze západu. Budou se prát. Irák svůj boj pravděpodobně prohraje, Iráčané se ale budou bít dál a na pomoc jim přijdou ostatní Arabové, muslimové antiamerikanisté a anticokoliváci.
Proti státu, režimu a armádě se bojovat dá, proti terorismu to tak snadné není. Obábám se, že v boji s terorismem budeme muset nasadit takové "zbraně", že sami porušíme celou řadu mezinárodně uznávaných lidských práv a svobod. Bez toho boj s terorismem nebude účinný. Jsme ochotni tak daleko zajít? Jsme ochotni vytvořit všemocnou a všesledující mašinérii? Trofám si tvrdit, že naše humanita zašla tak daleko, že nás přivedla na pokraj sebezničení (kulturně-sociálního).
Historie nás učí, že na Zemi bylo již několik "věčných" říší. Byly ve své době jedinečné a svému okolí nadřazené. Vnitřní morální rozklad jim nakonec přivedl zkázu a porážku od "barbarů". Je naivní se domnívat, že dělení moci ve světě je ukončeno a jednou provždy dáno. Existence zbraní hromadného ničení tento proces nezastaví, jen jej činí extrémně nebezpečným. Válečné tažení proti Iráku ale snahu tajně vyrobit ZHN nezastaví, budou je vyvíjet jiní, a budou lépe utajení.
Volám proti válce. Ne proto, že bych se chtěl zastávat Saddáma Hussajna, iráckého režimu, muslimů či teroristů, ale proto, že se bojím důsledků. Bojím se toho, co proti naší kultuře a naší civilizaci rozpoutají.