Před nedávnem jsem četl rozhovor s panem Strázským, posledním předsedou vlády ČSR, mimo jiné i o privatizaci prováděné v devadesátých letech. V podstatě řekl, že vzhledem k tomu, že u nás lidé nedisponovali takovým kapitálem, aby si mohli podniky kupovat a  vláda si nepřála podniky prodávat zahraničnímu kapitálu, dávali se podniky těm, kteří jen trochu skýtali důvěru, že tyto podniky řádně povedou. Co ve středu privatizační komise navrhla, to ve čtvrtek Klausova vláda schválila. Velmi by mně zajímalo, čím získal důvěru číšník z Karlových Varů, že mu vláda svěřila železárny v hodnotě miliard korun, které zaměstnávaly tisíce lidi? Že by díky Klausovi, kterému dohodil svou přítelkyni jako sekretářku, začal do sebe vstřebávat jeho nový ekonomický pořádek takovou měrou, že ohromil privatizační komisi svými znalostmi vedení oceláren? A nebo to byl prachsprostý úplatek typu Šrajbrových Třineckých železáren? Je jasné, že za to, co tento číšník provedl, nebude nikdy trestán, protože by museli například pozavírat všechny vedoucí pracovníky JZD, protože transformace zemědělských družstev proběhla právě tímto způsobem. Ale to nemění nic na faktu, že by měli být potrestáni především ti, kteří vytvořili prostředí, které umožnilo páchat tato svinstva. Ti, kteří pod pláštíkem pravice neumožnili prodej našich podniků do rukou kapitálově a marketingově silných zahraničních firem a nechali je raději rozkrást svým přítelíčkům za pár milionů do stranické pokladny, čímž zapřičinili  ekonomickou krizi, jejíž drtivé dopady nás teprve čekají.