Pan velvyslanec musel vypochodovat z prezidentského paláce s nepořízenou. A s ostudou, kterou si ovšem nikdy nepřipustil. Dlouho se ještě chlubil svou "vlasteneckou statečností", s níž si počínal v oněch osudných dnech, kdy se prý pohřbíval pražský sen o autentickém socialismu s lidskou tváří. Otec musel brzy z vysoké diplomatické funkce a syn z fakulty. Krutý, překrutý byl režim "komunistické totality"! Pithart junior žil od té doby s jedinou myšlenkou - s myšlenkou na pomstu. Však já vám ještě ukážu, řekl si odhodlaně a dal se na cestu disidentství. Jinými slovy: na cestu pomlouvání své socialistické vlasti v zahraničí a rozvracení socialistického společenského zřízení doma. yl právník a věděl, co tím riskuje. Na tenkém ledě není radno si podupávat. Ale nové řemeslo, jakkoli nebezpečné, mělo zlaté dno. Pánové Janouch a Tigrid - první, který ze švédské emigrace spravoval pokladnu pro disidenty, druhý, který rozesílal tučné honoráře z pařížské redakce "Svědectví" - by to mohli dosvědčit. A jistě by souhlasili i s tím, že na přední disidenty, pokud jde o příjmy, nestačili žádní tehdejší ministři u nás (v dobách, kdy se o demokracii jen nežvanilo). Nevím, zda by to potvrdili, ale rozhodně vědí, že například takový Havel byl na tom po této stránce lépe než kterýkoli funkcionář "věrchušky" bývalého režimu. Aby mohl posloužit novým pánům v tom, co především potřebovali, překočíroval Petr Pithart z práva do historie. Stal se zničehonic specialistou v historické vědě, přesněji v dějinách vztahů mezi Němci a Čechy. Rozhodl se pozvednout prapor pekařovštiny a zaútočit proti "zastaralým koncepcím Palackého a Masaryka. Jaký odvěký boj s Němci, za záchranu před germanizací? Mýty, hlásané národními buditeli a jejich dědici, komunisty, musí být s definitivní platností potlačeny, nepotřebujeme lži, potřebujeme pravdu! A ta podle Petra Pitharta - i mnoha dalších z disentu - je prý zcela jinde, než se dosud oficiálně u nás hlásalo. yli to, jak se najednou zjistilo, spíše Češi, kdo odedávna Němcům křivdili. Vždyť jsme nedokázali ani ocenit, jak nás zkultivovali a zcivilizovali, bez nich bychom nebyli schopni včlenit se do západní sféry. Jaký to byl nesmysl bourat rakouskou monarchii, kde jsme si tak krásně a spokojeně žili! Vyhnání Němců z pohraničních území, která se stala jejich vlastí, bylo zvlášť krutou křivdou, plodem barbarské nevděčnosti, nacionálního resentimentu a nacionální omezenosti, kterou musíme překonat, chceme-li odčinit Únor a vrátit se do Evropy. Tam nás přece nepustí, nesmíříme-li se s Němci. Prvním krokem k tomu musí být "přehodnocení naší národní historie" a omluva těm, jimž jsme tolik ublížili. Ne, nic tu nepřeháním, v tomto duchu uveřejňoval pan Tigrid ve "Svědectví" statě, jež sice vycházely pod pseudonymem, ale patřily peru Petra Pitharta. Pseudonym byl nutný. Nebylo možné se prozradit. Na něco takového se vztahovaly, v té době aspoň , paragrafy, jež mohly posloužit žalobě zakládající i obvinění z vlastizrady. Po "sameťáku", na němž se aktivně podílel jako mluvčí Občanského fóra, se zdárný syn povedeného otce (jablko se vlastně nikam nezakutálelo) vrhl střemhlav do politických vod. Začal dělat to, co se nazývá závratnou kariérou. S firmou, na níž se může blýskat svým pravým jménem. V duchu dávno promyšlené ideologie disentu. yl první, kdo ve funkci předsedy vlády ČR jednal s představiteli landsmanšaftu. Ale to už jsou věci známé, nač nosit d