Nejsmutnější ze smutných
Tak nyní sténám: Co mohlo být na rasu kdybych hrdá byla, objímala bych dnes ryzí bílé dítě a napůl boží bych ho nazývala.
Pozvedla bych ho před celým světem a velebila jméno jeho otce, zatímco teď mi moji hanbu připomíná dětská tvář míšence.
Všechny zločiny mohou být prominuty, když modlidba naplní svou moc, podvodník může najít novou naději, a dokonce i vrah pomoc.
Ale ani všechny mé modlitby nemohou nikdy vyčistit mého dítěte tmavou kůži, ani udělat ho bílé jak padlý sníh a ani zbavit od hříchu mou duši.
Byla jsem mého otce naděje a budouctnost, mojí matky radost a pýcha, ale ztratila jsem se na tmavé cestě života a tam můj duch zemřel a už nedýchá.
Pošpinila jsem své ryzí bílé dědictví, nešla jsem bílého člověka cestou a teď všichni moji potomci již na věky černí budou.
Pokouším se ukrýt před sluncem i měsícem, před každou hvězdou co kdy na nebi vzplála, protože všechno mojí bílé rasy lidstvo zatracuje mne za to co jsem udělala.
Modlím se, ale zbytečně, třesu se a slzy mi tečou, neboť již nikdy více nebudu s mojí drahou bílou rasou.
Vody se tříští v hlubinách, a tmavá mračna nad hlavou mi plují, já zanikám neb sklízím co jsem zasela a do dna pohár hoře svého piji.
Moje matka hluboce spí ve svém hrobě, po jejím boku otec jehož zmohla života cesta, neboť oba byli zcela zdrceni, když jsem se stala negrova nevěsta.
Kdybych se ho nyní rozhodla opustit, kam už bych jíti mohla ? Pronásledovat mne bude můj život zničený, svému stínu bych neutekla.
Černí cizoložci hledají svou kořist v temné džungli jenž leží přede mnou: a smrt mi stále našeptává, Já jsem tvou cestou jedinou.
Tato černá a bílá, špinavá kaše, tato genocida a sebevražda rasová zákonem musí býti zakázána, nechť si člověk hrdost na svou rasu zachová!
Pak už nikdy znovu, nikdy, život jako můj nebude zatracen, vždyť toto je ten nejsmutnější příběh, jenž byl kdy vyprávěn.
