EU? DĚKUJI, NECHCI!

O Evropské unii a vstupu České republiky do tohoto uskupení se toho napsalo již mnoho. Jak stoupenci, tak odpůrci začlenění naší republiky do Evropské unie při svých argumentech používají nejčastěji prosté vážení ekonomických a někdy s tím souvisejících sociálních argumentů, vyjádřeno slovy má dáti dal nebo chcete-li co to bude Českou republiku stát a co jí vstup přinese. Otázka začlenění našeho státu do Evropské unie má však i rovinu politickou nikoliv jen ekonomickou. Politický přístup k otázce začlenění do Evropské unie je třeba chápat nejen z pohledu okamžitého dopadu pro naší zem, tj. staneme se součástí silného kapitálového uskupení, ale zejména i z dlouhodobého působení na naši státnost a existenci našeho národa, tj. jakou měrou se dokáže Česká republika, např. 20 poslanci v Evropském parlamentu z budoucích 732 a 12 hlasy v 345 členné Radě Evropské unie, prosazovat a hájit. Příznivci začlenění České republiky do Evropské unie často používají argument, že jde o přirozený proces integrace a někdy dokonce o proces tzv. přirozené integrace lidstva. K tomu je vhodné podotknout, že Evropská unie je – po přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1992 – založena na tzv. třech pilířích. První pilíř je tvořen dvěma (dříve třemi) Evropskými společenstvími – Evropským společenstvím uhlí a oceli (1951, toto společenství ztratilo po summitu v Nice opodstatnění), Evropským hospodářským společenstvím (od roku 1993 nazývaným Evropské společenství) a Evropským společenstvím pro atomovou energii (obě tato společenství byla založena tzv. Římskými smlouvami v roce 1957). V roce 1965 došlo k Slučovací dohodě, čímž byla sjednocena činnost orgánu všech tří společenství. Druhý pilíř   Evropské unie zahrnuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí pilíř zahrnuje oblast justice a vnitřních věcí. Z tohoto pohledu vzniku a vývoje Evropské unie je patrné, že nejde o přirozený integrační proces, ale o integrační proces průmyslového a finančního kapitálu s cílem vytvořit větší ekonomický prostor. Tomu také odpovídají tři hlavní svobody proklamované v Evropské unii – volný pohyb kapitálu, volný pohyb zboží a volný pohyb osob (rozuměj – pracovní síly). Evropská unie je uskupením kapitalistických států, kde je dominující vliv bývalých evropských koloniálních mocností Francie, Německa a Anglie. Přičemž vliv Německa a německého finančního a průmyslového kapitálu je jedním z nejvíce rozhodujících vlivů v tomto uskupení.