A náhle jsme tam byli. Až nás zamrazilo, jak dovedně anarchisté ukryli svou základnu. „Po posledním kempu v Pandšerské soutěsce, jsme se v maskirovce fakt zlepšili,“ pyšnil se Radim. Až po pěti minutách soustředěného pohledu na nenápadnou budovu hostince „Krkonošská beseda“ jsme rozeznali kamuflovanou bránu do tábora. „Říkáme tady tomu Podkrkonoší“, zamrkal na nás Radim. „Policajti se honěj jak nadmutý kozy po horách“, dodal výsměšně. Sotva jsme prošli táborovou branou, museli jsme podstoupit bezpečnostní kontrolou. „Snimáj sumki i daváj časy!!!“, začal na nás nevybíravě řvát kavkazsko-žižkovským dialektem podivný mohutný muž v turbanu. Měl tím na mysli naše zavazadla a náramkové hodinky. V mžiku jsme byli obklopeni táborovou ochrankou, složenou z těch nejhorších rváčů a výtržníků z řad tajných anarchistických skupin. Anarchisté se mezinárodní účast na táboře ani nesnažili skrývat. V batohu se mi například hrabalo podivné holohlavé vousaté individuum, které na můj pokus o podání ruky a představení se pouze zamumlalo něco jako „Salám alejkum mudžahedín“. Podivná azbuka na baretu dalšího z nich mi nahnala husí kůži. Ano, Miloševičova komanda z Kosova. Ani jsem se neodvážil vyslovil jména, která se mi drala na jazyk. Ale prošli jsme. Když jsme se zeptali, kde jsou naše lůžka, odpovědí nám byl posupný chechot. „Nu vót, zemljánka“, mávl rukou strážce. Pochopili jsme. Podivné kupky sena na louce byly ve skutečnosti vchody do podzemních ubikací. „Pomáhali nám je budovat veteráni z Vietkongu“, pochlubil se hned Radim, „do cimry mi nedohlídne ani Global Hók“. Jak začíná táborový den? „Všichni se shromáždí na dvoře a tam před rozvinutou zástavou musíme přísahat na odkaz drahého soudruha Saloth Sara,“ říká Radim. „Tedy Pol-pota, jak mu říkají nevěřící“, potichu dodává. Každého rána se odehrává děsivý rituál, kdy houfec ke všemu odhodlaných hrdlořezů slibuje, že po revoluci zruší nejen peníze, čas, písmo, města a podobné věci, ale také mytí rukou před snídaní, obíhání Země kolem Slunce a toaletní papír. Nově příchozí musí také otisknout palec, namočený ve vlastní krvi, na rituální smlouvu s vůdcem, kterou se zavazují dodržovat naprostou poslušnost jeho příkazům, pokud jim to ovšem nezakáží rodiče. Táborové workshopy byly skutečně rozmanité. Kromě vypouštění mezikontinentálních balistických střel z ramene a odpalování kufříkových atomových bomb, se aktivisté především učili vrhat dlažební kostky. „Vrhání předmětů, například nebezpečných víceúčelových ostrých osmiliberních dlažebních kostek, to je prostě věda,“ říká tajný aktivista, palestinský autonom Jahjá A. „Existují dva soupeřící přístupy. První, tzv pragmatická škola, disponuje pouze rudimentární metodikou, která se dá shrnout do zásady: Hoď to tam, ono se to ujme. Druhý přístup je techničtější. Předpokládá vyhodnocení mnoha faktorů: metné vzdálenosti, směru a rychlosti větru, vlhkosti vzduchu a indexu kluzkosti povrchu policejní přilby. Značnou pomoc nám prokázala jedna zdejší politička, bývalá mistryně světa v hodu koulí. Ta nám například sdělila překvapivou pravdu, že na konci rozmachu bychom měli kostku pustit.“ A co avizovaný policejní zásah? Tajný aktivista se chraplavě zasmál a vysvětluje: „Experti na protipolicejní zásahy z nechvalně známé (viz. prudce investigativní časopis Týden) španělské organizace YÓ AŠTA! nás učili jak se s nepohodlnými narušiteli demonstrací vypořádat.“ Část aktivistů se převlékla do výstroje ukořistěné při přepadení skladu rekvizit Národního divadla a velící aktivista na demonstranty pokřikoval: „Ocením každý ukořistěný