Vaclav Havel !
Václav Havel cítí jakousi rozechvělost ODS v kauze Vladimíra Železného. Přiznám se, že této větě nerozumím. Co chce president říci? Že se ODS bojí, že uvězněný Železný jí nebude mnoho platný v předvolební kampani? Asi ano. Ale chce-li Havel tuto větu říci, ať ji tedy řekne, a hlavně ať prokáže, že Železného televize je definována jako předvolební hlásná trouba ODS. Jenže to Václav Havel neřekne, protože to nedokáže, protože to prostě není pravda. President, který naznačuje cosi, co není pravda, je špatný president. V této zemi je divným zvykem naznačovat. Petr Pithart stavěl pomyslné dvojdomky a slyšel trávu růst. Jan Ruml tak dlouho odcházel z politiky, až v ní zapustil kořeny. Komentátoři všech plátků píší o věcech a lidech, které nemají rádi, ale jejich údajnou problémovost nedovedou prokázat, zásadně obmyslnou větou: "Je vnímán, že dělá…", "Říká se, že dělá…", "Všeobecně se má za to, že dělá…", "Je považován za…". Ono "ono", které vnímá, říká, má za to a považuje, toto trpné nebezpečí jazyka českého vyvazuje politiky, novináře či oba současně z odpovědnosti za slova, vypouštěná z úst nevymáchaných. Havlova rozechvělost je stejně alibistická, jako nevkusná, nemravná a více o řečníkovi než o řečeném vypovídající. Připomíná se staré dobré úsloví o zloději, jenž křičí: "Chyťte zloděje!" Havlovy schůzky s různými Čalfy, Bakaly, Kocáby a dalšími občasnými obyvateli lánské vily Amálie jsou už skoro legendární. Týž Havel nyní bude určovat, s kým se druzí smějí či nesmějí setkávat. Havel se sejde s Bakalou, jehož Patria hraje významnou roli ve znárodnění a poté za kačku předání IPB. Havel se sejde s Čalfou, který zastupuje Chemapol, s nímž Havel udělá dobrý kšeft ve věci pražské Lucerny. Havel se sejde s Kocábem, který velí značné části Karlovy ulice, plné rusky mluvících prodavačů čepic, metálů a bábušek (týž Kocáb "stěhoval" ruskou armádu z Čech před jedenácti lety - náhoda?). To vše je v pořádku. Klaus se sejde se Železným a je oheň na střeše - pardon - rozechvělost v ODS, jak tvrdí Havel. Proč? Protože. Žádný důkaz, žádný argument, jen slova. Slova sama působí a bojují. Jsou ve svém boji samosprašná. Havlův problém je setrvalý. Stále říká, co je špatně. To je jeho obor, tomu rozumí náramně. Špatně je Klaus, Zeman, Železný, vše, co stojí ostentativně mimo Havla. Špatně je socialismus, špatně je kapitalismus. Špatně je soukromé vlastnictví (kromě toho Havlova, ovšem). Špatně je ovšem velmi levné slovo, pokud za ním nenastupuje slovo dobře. A to v Havlově případě ještě nezaznělo. Nevíme, co si president představuje o naší současnosti, nedejbůh pak budoucnosti. Neznáme jeho recepty (má-li jaké) na tuto budoucnost. Víme jen, s kým se - podle Havla - nemáme stýkat. Ono to má však ještě jednu fasetu. Havlův svět kamarádů, co spolu mluví, je složen z lidí, kteří neustále mluví o nezávislosti a nestrannosti, ale jen se někde objeví postoj, názor, či médium, vykazující znaky nezávislosti a nestrannosti, už bijí na poplach. Je jisté, že těmto kamarádům leží Vladimír Železný v žaludku nejen pro jeho úspěch, peníze, ale též - a možná především - pro jeho pýchu (říkají jedni) či sebevědomí (říkají druzí). Tato pýcha a toto sebevědomí je Železného svobodou. On může pyšně a sebevědomě dávat najevo, že je nestranný a nezávislý. Jeho televize dává prostor těm i oněm, nehraje politické hry jedněch ani druhých, měří všem stejným metrem, nepatří do kasty, která spolu mluví. Proto dnes Havel cítí jistou rozechvělost, vidí-li Železného u Klause. Je to však rozechvělost čistě a pouze Havlova. Protože nedokázal Železného ochočit. Klaus rovněž ne, ale ten se o to ani nepokusil. Nemá to zapotřebí. Za Klause mluví jasná vize do budoucnosti. Za Havla mluví leda Vize 97. Zda je tato Vize 97 souměřitelnou cestou k prosperitě, důstojnosti a svobodě, nechť posoudí každý sám. A též ať uváží, chce-li žít ve státě, v němž mu opět někdo káže či zakáže, co říkat, s kým se stýkat, koho uctívat a kým opovrhovat