Jako člen ODS se poslední dobou (zejména po volebních výsledcích) zabývám i já otázkou, kteří lidé by měli do budoucna stranu před veřejností reprezentovat. Pravdou je, že současný předseda Václav Klaus již nemůže strhnout masy lidí na svou stranu a dovést tak pravici, dnes již tvořenou pouze ODS, k volebnímu vítězství. A to říkám zcela jednoznačně, avšak radost z toho rozhodně nemám, jelikož naše země tím přichází o člověka, který by pro ni mohl ještě mnoho vykonat. Záchraně pravice a jejích hodnot by mělo být podřízeno vše, a to i za cenu takových obětí. I tak jsem však přesvědčen, že současný "leader"  V. Klaus může pro ODS ještě řadu let odvádět kvalitní práci jako její čestný předseda. Člověk jeho úrovně, jež je uznávaným odborníkem i mezi nositeli konzervativních přístupů, a to zejména představiteli tzv. Chicagské školy, by si měl ponechat vliv na chod strany a pomáhat jí, aby nesestoupila z cesty moderního pravicového uskupení. Proto je třeba, aby se rozhodujícím způsobem podílel na tvorbě volebního programu a svým kritickým myšlením přispěl k dosažení jeho vysoké odborné úrovně. Dále by měl v souladu s neustálým vývojem liberálně-konzervativních teorií usměrňovat a aktualizovat principy tohoto prohlášení. Za závěr této úvahy lze tedy považovat následující výrok : "ODS musí vést do dalších voleb nový leader, avšak ten může být úspěšný pouze s pomocí a podporou starého předsedy".

                                                          Michal Stieber, člen MS ODS Zbraslav     

 

 

celé dvacáté století vykazuje český národ velké zalíbení v idejích socialismu a komunismu, naší kulturou první republiky počínaje, přes politické preference po druhé světové válce až k vítěznému únoru, kdy se zde zcela BEZ PRÁCE komunisté chopili moci. Potom český národ čtyřicet let /poté co nás v polovině bratři vrátili na správnou cestu/ budoval socialismus. Nikdo mu ho příliš nevnucoval, dělal to sám a dobrovolně. Akorát v tom osmašedesátém chtěl k tomu ještě i trochu demokracie, po tradici.

Díváme se na historii špatnou optikou. Mysleli jsme si, že celé dvacáté století pro nás bylo omylem, a pouze devadesátá léta reforem tím správným a pro nás náležitým obdobím. Nikoliv. Omylem byla devadesátá léta a zbytek doby v socialismu je pravdou. Češi jsou většinově socialisté.

Klausova odvaha přijít do této země s pravicovými idejemi a hodnotami se v tomto kontextu jeví snad jako šílenství. Zřejmě i Klaus se díval na situaci špatnou optikou, když si myslel, že národ chápal socialismus jako omyl a zlo. Češi mají socialismus rádi; rozumí mu a cítí se v něm dobře. Je pro ně problém si představit, že by se o svůj život měli tvrdě starat sami, a slovu sociálnost dát jiný, nešpidlovský rozměr - solidarita v rodině, mezi příbuznými, v komunitě, v obci.

Myslím, že stejně je třeba se i dívat na problém emigrace. Tradiční nástroj pro mnoho Čechů, jak se vyrovnat s nešťastností tohoto teritoria, již od 16. století. Dvacáté století je pro Čechy, stoletím nejen socialismu, ale i stoletím emigrace. První emigrační vlna na začátku války, s vizí dočasnosti. Druhá vlna po válce, další vlna po komunistickém převratu, dále celá padesátá léta, znovu po osmašedesátém, zesílená vlna v osmdesátých letech. Devadesátá léta pokračuje odchod Čechů do ciziny, část se vrací, část se nevrací. Nemám v rukou statistiku, vím jen, že značná část mých kámošů se nachází po celé zeměkouli od Austrálie po USA. Nikdy se nevrátí.

Podle mého názoru, vzhledem k tomu, že Češi se vracejí politicky do kolejí dvacátého století, se nám nepodařilo zlomit svoji vlastní historii. Tendence, které v ní jsou, budou pokračovat, bez ohledu na to jaké máme občanky a pasa a peníze, a jestli jsme nebo nejsme v Evropské Unii. Tyto tendence nazývám - socialismus a emigrace.