Unie bez svobody!
Copak se to děje s naší Unií svobody, vzorem všech ctností? Proč je na tom tak zoufale zle? Předně vychází teprve dnes v plné míře najevo jedna skutečnost: stranou, která prohrála poslední volby do Poslanecké sněmovny, nebyla ani tak ODS, jako především naše strana politické čistoty a morálky. Když zůstane v opozici, zanikne, psali bezprostředně po volbách s Unií spříznění publicisté, a naháněli ji tak do náruče vítězné ČSSD (o téhle vládní koalici ostatně už léta snil náš nadstranický prezident). Měli pravdu, třebaže jenom půl. Unie totiž zanikne i ve vládě. Pouze účastí v ní může prokázat, co se skrývá za jí proklamovaným „novým stylem“: touha po moci za jakoukoli cenu. Proto například místo snižování daní, které měla v programu, se ministři US premiéru Špidlovi bez mrknutí oka podepíší pod jejich zvýšení... s milionářskou daní navrch.
Nezřízenou touhu po moci má US zakódovánu v genech. Vzpomeňme na přelom let 1997-98, kdy prezident po vynucené Klausově demisi sestavil vládu ze zástupců malých stran, jež rozbily koalici, a samých „rebelujících“ ministrů ODS. Budete moci pokračovat i po volbách, vzkázal Hrad, ale nejdřív musíte dostat pod kontrolu ODS, v níž dosud vládl Klaus. Jenomže Rumlovo křídlo na mimořádném lednovém sjezdu ODS neuspělo a Klaus opět drtivě zvítězil. Založte si novou stranu a přetáhněte voliče ODS, zněla instrukce číslo dvě. Ruml, Pilip a spol. práskli dveřmi a vznikla Unie svobody, jejímž jediným programovým cílem bylo udržení politické moci v rukou „rebelů“ po blížících se předčasných volbách. Voliči však navzdory nebývalé protiklausovské mediální masáži řekli to samé co delegáti sjezdu ODS: Lepší Klaus než Ruml!
O čtyři roky později se US slepená s DEU propadla ještě hloub; kdyby nebylo spojenectví s lidovci, nedostala by se dokonce ani do sněmovny. Teď, nebo nikdy, rozhodlo vedení Unie a - program, neprogram – upsalo se bez výhrad Špidlovi, socialistovi marxistického střihu. Unionističtí ministři nám nyní předvádějí, jak si naplnění svého proslulého sloganu „Normální je nelhat“ představují v praxi.
Ruml a jeho přátelé měli na počátku roku 1998 i jinou možnost: po prohraném vnitrostranickém klání zůstat v ODS a snažit se ji po svém „kultivovat“ zevnitř. Tím by ovšem vynesli na světlo nelegitimnost tehdejší Tošovského vlády a pohřbili vlastní vyhlídky na setrvání v ministerských křeslech. A oni o nic jiného než o ta křesla nestáli. Na nezměrnou touhu po křeslech také zajdou. Nepříliš dlouho poté, co Unie a její mediální fandové prorokovali zánik ODS.
