Komu? Přece našim spoluobčanům (nezlobte se, víc vám neřeknu). Kdo? Celá rodina. A za co? Skutečně za mnohé. Musím přiznat, že já sám jsem na tom vlastně nejlépe. Vděčím jim pouze za dobrou zkušenost. To když jsem jako dítě obstoupen hloučkem rozradostněných spoluobčanů téměř přišel o hodinky. Asi nebyly té správné značky, za což jsem byl právem potrestán dobře mířeným úderem klackem do hlavy. Hodinky mi zůstaly, a zdá se, že jsem se přiměřeně zotavil. Jindy jsem zase nad spoluobčany zvítězil zbabělými úprkem na kole, neboť kladiva a gumové palice v jejich rukou mi nepřipadaly jako nástroje sloužící k navázání dlouhodobého přátelství.