unavená, ale měla jsem radost z toho, že mám miminko, přišla sociální pracovnice a řekla mi, že jako svobodná matka můžu nechat dítě v porodnici. Myslela jsem, že ji prohodím dveřmi!

Nejsem rozhodně jediná, kdo má takové zkušenosti s porodnicí a než se zabývat hloupostmi, měli by se lékaři zamýšlet nad tím, že se možná taky takhle narodili a nebo že se tak narodily nebo narodí jejich děti a asi jim za to nepoděkují. A měli by se za tohle všechno hluboce stydět.

Pan doktor se vyjádřil, že jde především o spokojenost pacienta. S tím lze souhlasit, ale rodící matka NENÍ PACIENT! To je role, do které se ji snaží nacpat právě lékaři. Porod je přirozená záležitost, díky níž existuje lidstvo a nejen ono. Kromě "pacienta" - rozuměj matky, je tady ovšem ještě dítě, na jehož názor se nikdo neptá - využívá se jeho nevýhody, že neumí mluvit. Každý soudný člověk se může domyslet, jaké důsledky má takovýto porod pro budoucí vývoj dítěte (a nakonec i pro matku). Pokud si matka i dítě svůj porod společně neprožijí, mnohem hůře k sobě nacházejí cestu. Pro dítě je tato ztráta ještě větší, protože impuls k porodu (pokud není vyvolán uměle, což je další nesmysl,  s výjimkou nutných zákroků) dává právě dítě. Porod je pro něj první zásadní překážkou, kterou vědomě překonává. Z tohoto důvodu a z důvodu vzájemné vnitřní komunikace mezi matkou a dítětem není vhodné ani použití bolest tlumících přípravků, natož císařský řez. Pokud by tedy někdo chtěl udělat něco pro matky a ovšem také pro děti, pak by to měly být lepší podmínky při porodu. A vím dost dobře o čem mluvím, protože mám již dva porody za sebou - před patnácti a před sedmi lety. Podmínky v porodnicích jsou strašné, což mi dosvědčí mnoho maminek, které utrpěly trauma díky netaktnímu a povýšenému jednání lékařů, kteří se k matkám chovají jako k pacientům, a k dětem jako k materiálu a do jejichž "lékařského zákroku" nemá matka vůbec právo mluvit Nedivím se proto některým maminkám, že chtějí raději zvolit císařský řez, ale měly by se zamyslet nad tím, jestli to prospěje i jejich děťátku a co si o tom budou myslet po porodu. Možná, že změní názor, a rády by příště porodily přirozeně, ale většinou to již není možné. Takže myslím, že trocha intimity, lidský přístup, neřvat na matky, nepřivazovat je k lehátkům, neodpírat jim pití, nenutit je do nepřirozených poloh, do klystýru, dát jim prostor pro trochu soukromí s JEJICH děťátkem - myslím, že to je adekvátnější řešení.

Pro toho, koho to zajímá, uvádím vlastní zkušenosti s porodnicí ( a divím se, že po tom všem chci ještě nějaké děti, ale mateřský instinkt je zřejmě silnější): První porod byl kupodivu relativně lepší, a to nikoli proto, že bych byla v lepší porodnici, ale naopak ve velmi špatné (bylo to ještě za minulého režimu ve Vinohradské nemocnici v Praze). Byla jsem na "hekárně" úplně sama, nikde nikdo a měla jsem rodit první dítě. Dali mi nějakou injekci, po které se mi točila hlava a viděla jsem barevná kola. Když mi bylo nejhůř a cítila jsem, že budu rodit, došourala jsem se dlouhou temnou chodbou za světýlkem do kanceláře, kde byla sestra. Ta mi řekla, ať se vrátím, že to ještě nebude, ale že se podívá. Odšourala jsem se tedy chodbou zpátky. Po nějaké chvíli přišla sestra a řekla, že už to bude. Vzala mě na sál, přivázala měk lehátku ruce i nohy, prý abych nepokopala a nepoškrábala paní doktorku. Nedala mi napít, i když jsem měla strašně vyschlo v puse. Pak zavolala paní doktorku, která spala. Já jsem se mezitím uklidnila, protože děťátko už opravdu přicházelo. V místnosti bylo šero, ticho, tikaly jen hodiny. Cítila jsem, jak se malý chstá ven a bylo mi nádherně. Téměř jsem nevnímala sestru, která mě nastřihla, a byla jsem úplně se svým miminkem. Pár minut nato bylo na světě. Pak přišla paní doktorka a zašila mě. Pak už to bylo zase horší, protože na mě křičely obě ať se nehýbu, sebraly mi dítě a někam odnesly. neměly volný pokoj, tak mě daly na chodbu na pojízdném vozíku, kde se mnou poránu strkaly uklízečky, doktoři a sestry tam na tu chodbu chodily kouřit a mě se dělalo zle, nakonec roznášeli snídaně a já jsem nedostala nic, když jsem se ozvala kolemjdoucí sestře, že jsem nedostala snídani, odpověděla, že si myslela, že namám hlad - a z mé snídaně mi dala jeden suchý rohlík! Přesto jsem si tento porod, protože tam skoro nikdo nebyl a měla jsem tmu a soukromí, prožila hezky a k děťátku jsem okamžitě měla krásný vztah.

Podruhé to bylo v Zemské a na to vzpomínám nerada. Péče jsem měla dost, spíš příliš. Na hekárně jsem si  ještě zpívala a těšila jsem se. Měla jsem za sebou i s přítelem přípravu k porodu a přítel byl v porodnici se mnou. Pak to začalo. Učili se tam medici, bylo jich asi pět. Kdybych věděla, jak to bude, nikdy bych nedala souhlas s jejich přítomností. Z porodu si nepamatuji téměř nic. Můj pocit je takový, že jsem se cítila jako opilá na nějakém karnevalu nebo na pouti. Běhalo kolem mne spousta lidí, křičeli, mluvili jeden přes druhého, svítili na mě ostrými světly, dávali mi kyslíkovou masku, byla jsem omotána všelijakými přístroji a i malému dali na hlavičku nějakou elektrodu - ten medik to ještě neuměl a do krve poškrábal miminku hlavičku přímo na fontanele. O tom, že jsem nemohla být v jiné poloze než na zádech a že mě nastřihli ani není třeba mluvit. Nakonec mě zašili takovým způsobem, že mě to ještě několik let bolelo a dodnes mám na hrázi  malý "ocásek". Měla jsem traumata hned dvě: tím, že jsem si porod vůbec neprožila, neměla jsem žádné soukromí a možnost koncentrace, měla jsem pocit, že mi v břiše chybí jedno dítě, které je moje a naopak, že mi tam ukazují a dávají nějaké dítě, se kterým nemám nic společného. Několik dní mi trvalo, než jsem své miminko se vším všudy přijala. Cítila jsem se doslova okradená. Péče setřiček na šestinedělí byla skvělá, jediný kaz a to dost výrazný bylo to, že asi druhý den po porodu, když jsem byla unav