Po pravdě řečeno, je mi úplně jedno, jestli v obcích v pohraničí bydlí lidé mluvící česky nebo německy. Ani by mi nebylo líto těch, co se dnes tak třesou o své, před více než padesáti lety nakradené majetky. Ukradli je těm, které tehdy vyhnali jako méněcenné a zacházeli s nimi hůř, než s dobytkem. Pokud se Němci vrátí, bude v pohraničí čisto a pořádek a nepochybuji o tom, že tam zmizí i pouliční bordely a prodejci trpajzlíků. Ale to neznamená, že jsem pro vracení majetku. To, že byli Němci vysídleni, nebylo z libovůle Československa. To si lze v té době ostatně jen stěží představit. Rozhodnutí padlo jinde a my jsme rádi byli jeho poslušnými a velmi aktivními vykonavateli. To, zač nesou Češi odpovědnost, je jakým způsobem bylo vysídlení provedeno. A to je jediné, zač bychom se měli stydět. Pokud někdo ze sudetských Němců roní slzy nad tím, že byl z této země vysídlen, doporučil bych mu, aby si zkusil představit, co by ho čekalo v případě, že by se tak nestalo. Dovolím si to odhadnout následovně: Po komunistickém převratu by mnoho z nich, jako politicky nespolehlivých, putovalo do lágrů. Ti, kteří by tomu unikli a ti, kteří by měli to štěstí a vrátili se, by čtyřicet let žili v komunistickém ráji. Přišli by o vše, čeho ve svém vyhnanství mohli plně užívat – svobod a možností o kterých se tu lidem ani nesnilo. Z těch, kteří by se dožili, by dnes byli zdevastovaní chudáci, tak, jako z jejich českých vrstevníků. S pěti tisíci důchodu a zničeným životem za sebou. Na jejich místě bych každé ráno děkoval Bohu a Stalinovi, za to, že směli být vyhnáni.