lidské orgány nedořešeny

Nový transplantační zákon řeší problematiku jen zčásti. Málokdo si uvědomuje, že i při pitvách se zpravidla vždy odebírají orgány a tkáně či jejich podstatné části. Bohužel zůstala zachována praxe let před rokem 1989, kdy u nás o provedení pitvy rozhoduje nemocnice či lékař, nikoli zemřelá osoba nebo její rodina (při neexistenci písemného vyjádření zesnulého). Pozůstalí u nás nezískali jednoznačné právo na nahlížení do zdravotní dokumentace či na její kopii, nový zákon bohužel neupravil ani řešení protestu rodiny proti provedení pitvy - v zahraničí o takových sporech rozhoduje soudce. Státu nebyla uložena povinnost průběžně kontrolovat přímo ve zdravotnických zařízeních, zda záznamy do dokumentace o odebraných částech těla souhlasí s realitou (co skutečně bylo provedeno u zemřelých osob, jež dosud nebyly pohřbeny). Bez důkladnějšího řešení výše uvedených bodů tedy zůstává prostor pro nežádoucí manipulaci s tělem zemřelých pacientů ještě příliš pootevřen. Nový transplantační zákon bude v rozporu mj. s naším občanským zákoníkem, z něhož vyplývá právo rodiny po smrti jejího člena hájit jeho záležitosti nejen ve vztahu k majetku, ale také ve vztahu k základním právům, včetně obhajoby ochrany osobnosti a lidské důstojnosti. Takže podle občanského zákoníku by i u nás měla mít rodina právo případně zakázat u zemřelého člena i pitvu, i odběr orgánů či tkání za účelem transplantace - nejen pokud jde o děti či nesvéprávné osoby, ale rovněž u dospělých svéprávných osob, jež se za svého života z nějakého důvodu nezaregistrovaly jako odpůrci dárcovství či ve vztahu k protestu vůči pitvě. Zůstává však ve vysoké míře nedořešena i druhá velmi významná oblast: postupy pro ověření smrti pacienta. V západních zemích jsou závazně stanoveny podrobné postupy pro ověření jak smrti mozku, tak smrti srdce. U nás je zjištění smrti mozku upraveno jen velmi stručně a s některými nedostatky (např. opakovaná klinická vyšetření by u nás měla proběhnout po uplynutí čtyř hodin, zatímco v západních zemích je to minimálně šest až 12 hodin - v zahraničí se pacientům v kritickém stavu dává větší šance na možný zvrat ve vývoji onemocnění). Postupy pro ověření nezvratnosti smrti srdce u nás závazně upraveny nejsou takřka vůbec. Pacienti se selháním činnosti srdce a krevního oběhu se tak u nás nacházejí - teoreticky vzato - ve vyšším riziku, než je tomu ve vyspělých zemích, kde se pamatuje např. na to, že může dojít k samovolnému obnovení činnosti srdce - a je stanoven zákaz odnímání orgánů v určité časové lhůtě po ukončené neúspěšné resuscitaci (čeká se, zda skutečně je zástava srdce nezvratná a zda také dojde po smrti srdce i ke smrti mozku). U nás tedy smrt, zejména na ARO a JIP, zatím bereme "poněkud hopem". Ministerstvo zdravotnictví zcela selhává v tvorbě podzákonných předpisů, jež by skutečně odpovídaly mezinárodně uznaným poznatkům lékařské vědy. V návrhu vyhlášky ke zjišťování smrti potenciálních dárců orgánů MZ např. udělalo tak osudnou chybu, že by se u pacientů nemuselo vždy ověřit ani to, zda ještě jsou či nejsou schopni samostatného dýchání. Vladimíra Bošková, Praha

Re: lidské orgány nedořešeny

Vážená paní, evidentně nerozumíte tomu, o čem píšete. Pletete dvě věci dohromady - a to pitvy zemřelých a odběr orgánů k transplantačním účelům. Při pitvách se odebírají vzorky orgánů z diagnostických důvodů k mikroskopickému vyšetření, výjimečně kostní štěpy nebo rohovka využívané k léčbě pacientů. Tělo dle dosavadní praxe (od dob Marie Terezie) "patří" státu a je s ním nakládáno dle platných zákonů. Mně by třeba bylo velmi divné, kdyby bylo součástí dědictví a připadlo rodině. Zdravotnická zařízení vycházejí pozůstalým vstříc a pitvy jsou na požádání pozastavovány. Povinně se pitvají děti do 15 let a ženy zemřelé v souvislosti s těhotenstvím. Zásadně však nemohu souhlasit s vaším tvrzením: " ... pacienti se selháním činnosti srdce a krevního oběhu se tak u nás nacházejí - teoreticky vzato - ve vyšším riziku, než je tomu ve vyspělých zemích ... u nás tedy smrt, zejména na ARO a JIP, zatím bereme "poněkud hopem". Ministerstvo zdravotnictví zcela selhává v tvorbě podzákonných předpisů, jež by skutečně odpovídaly mezinárodně uznaným poznatkům lékařské vědy ..." Tímto jste prokázala neznalost problematiky. Předtransplantační ověřování smrti je ČR opatřeno nejpřísnějšími podmínkami ze všech vyspělých zemí. Je absolutně nemožné, aby došlo k omylu. Ověřuje se klinický stav pacienta (musí být bez mozkových reflexů, nesmí spontánně dýchat, musí být ztráta svalového tonu, musí mít sniženou tělesnou teplotu - to vše značí, že mozek už odumřel). V některých zemích stačí pouze toto k prohlášení mozkové smrti. V ČR je navíc nutná mozková angiografie opakovaná 2 krát (!!!) po sobě v odstupu 30 min (potvrdí zástavu krevního oběhu mozkem, čili smrt mozku). Jde o objektivní zobrazovací metodu nezatíženou subjektivní složkou hodnocení. Všechny tyto podmínky posuzují dva lékaři nezávisle na sobě, žádný z nich nesmí být ošetřující lékař potencionálního dárce ani příjemce, ani člen transplantačního týmu. Dále vaše tvrzení: " ... čeká se, zda skutečně je zástava srdce nezvratná a zda také dojde po smrti srdce i ke smrti mozku ... " je zcela zcestné - dárce je vždy (vyjma např. živých dárců ledvin, jaterních štěpů a jiných speciálních případů) člověk se smrtí mozku, ale srdce je udržováno v chodu, jinak by došlo k poškození orgánů nedostatkem kyslíku. Stejně tak i dýchání je uměle udržováno. Pokud byste měla pravdu vy, logicky by nebyla možná transplantace srdce. Možná by vám prospělo, ještě než začnete argumentovat situací ve vyspělých zemích (které v tomto případě zase tak moc vyspělé nejsou), nejdříve si zjistit pravý stav věcí a uvést svoje vědomosti na pravou míru.