Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Diskuse k článku

V pasti války

Izraelci i Palestinci se ocitli v pasti svých představ, že mohou dosáhnout politických cílů násilnými prostředky. Problém je v tom, že si sami nedokážou pomoci a potřebují razantní vnější diplomatický zásah. Není však nikdo, kdo by toho byl schopen. A tak se Blízký východ dál noří do krvavé lázně. To, co se odehrává mezi Izraelem a Palestinci, se nejvíce podobá občanské válce. V ní, jak známo, většinou obě strany spíše prohrávají.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času

Petřík

Izraelský terorismus
Myslím si, že každý, kdo se trochu zajímá o skutečný stav v Izraeli, musí mít sympatie k Palestincům jako utlačovanému národu. Izrael se chová podobně jako se k Židům chovali Němci.
0/0
4.4.2002 12:13

Bobeš

Kdo je v právu?
Nechápu, jak může člověk s kouskem mozku v hlavě stát na straně teroristů a kritizovat politiku státu Izrael. Izraelský stát musí po celou dobu své existence čelit nesmyslnému a fanatickému nepřátelství okolních arabských států. Projevil tak neslýchanou dávku trpělivosti a ochoty řešit tutu situaci mírovou cestou, že to mnohonásobně přesahuje jakákoliv lidskská měřítka. Po tom všem má plné morální právo na sebetvrdší a sebedrastičtější postup proti těm, kterým tisíckrát nabídl příležitost k mírovému soužití a kteří za na to vždy odpověděli jen stupňováním nesmyslného barbarského násilí proti nevinným lidem. Je ostudou všech pokryteckých politiků že kritizují Izrael, místo aby nazvali pravým jménem barbarství, krutost a podlost ze strany arabských států. To, co je oficiální záminkou pro "osvobozenecký boj" Palestinců - samostatný Palestinský stát, by nebylo ze strany Izraele žádným problémem - stačilo by jenom ukončit nesmyslné násilí ze strany arabských států. Ale o to evidentně těm, kteří platí palestinské teroristy, vůbec nejde.
0/0
3.4.2002 0:50

Ivo Horák

Ach jo
V Evropě sílí podpora Palestinců. Zejména levicoví aktivisté mají zaprvé ještě z doby studené války své tradiční favority a zadruhé se jaksi přirozeně stavějí na stranu slabšího. Kdo by se nyní zajímal o to, proč a jak došlo k nynějšímu stavu, stačí mluvit o okupaci. Dobře, ale jaká je to okupace? Dnes s autonomií a nekolaborantským šéfem. Proč se vlastně rozhořel požár násilí? Palestinci trvali na právu na intifádu a do ní se jaksi vešly i sebevražedné útoky proti civilistům. Tato politika byla nasazena radikály proti Arafatově politice jednání. A zvítězila. Arafatovi se nepodařilo prosadit vůči vojensky mnohem silnějšímu partnerovi pro Palestince neopustitelné požadavky. A USA v daném případě nemohly stranám nadiktovat kompromis jako v Daytonu obyvatelům Bosny. Palestinci a Izraelci se asi měli soustředit hlavně na dojednání pravidel, jejichž přijetí by zabránilo otevření nového kola zabíjení. Dnes je každá rada drahá. Izraelská vláda místo nejjemnějšího rozlišování palestinských hnutí hodila všechna do jednoho koše, a tak je tam má. K výraznému uklidnění situace přispěje možná až čas (jako např. v Alžírsku) a zvolení nové izraelské vlády.
0/0
2.4.2002 13:17

Ivo Horák

Ach jo
V Evropě sílí podpora Palestinců. Zejména levicoví aktivisté mají zaprvé ještě z doby studené války své tradiční favority a zadruhé se jaksi přirozeně stavějí na stranu slabšího. Kdo by se nyní zajímal o to, proč a jak došlo k nynějšímu stavu, stačí mluvit o okupaci. Dobře, ale jaká je to okupace? Dnes s autonomií a nekolaborantským šéfem. Proč se vlastně rozhořel požár násilí? Palestinci trvali na právu na intifádu a do ní se jaksi vešly i sebevražedné útoky proti civilistům. Tato politika byla nasazena radikály proti Arafatově politice jednání. A zvítězila. Arafatovi se nepodařilo prosadit vůči vojensky mnohem silnějšímu partnerovi pro Palestince neopustitelné požadavky. A USA v daném případě nemohly stranám nadiktovat kompromis jako v Daytonu obyvatelům Bosny. Palestinci a Izraelci se asi měli soustředit hlavně na dojednání pravidel, jejichž přijetí by zabránilo otevření nového kola zabíjení. Dnes je každá rada drahá. Izraelská vláda místo nejjemnějšího rozlišování palestinských hnutí hodila všechna do jednoho koše, a tak je tam má. K výraznému uklidnění situace přispěje možná až čas (jako např. v Alžírsku) a zvolení nové izraelské vlády.
0/0
2.4.2002 11:04

M.Košťál

Nedostatečný nepřítel
Izraelská vláda prohlásila Jásira Arafata za nepřítele. Na tom není nic divného. Divné je spíš to, že něco takového vůbec bylo třeba oficiálně vyhlašovat. V tom je totiž, jak se zdá, jádro problému současné situace v Izraeli. Pan Arafat byl oceněn Nobelovou cenou jako mírotvorce. Jeho teroristické počiny jsou prý již minulostí. Skutečnost je však taková, že si tuto cenu nezaslouží: buď není schopen zvládnout palestinské teroristy - a za neschopnost se ceny neudílejí - nebo se je zvládnout nesnaží a potom je spolupachatelem jejich zločinů. Ano, jsou to teroristé. Opravdoví bojovníci hnutí odporu nevraždí trhovce, lidi čekající na autobus, zákazníky v samoobsluze ani teenagery na diskotéce.
Pan Arafat spoléhá především na podporu některých evropských vlád (zejména francouzské) které se z různých důvodů snaží kamuflovat zcela zřejmou skutečnost, že totiž Hamas, Hizballáh, Islámský džihád a jak se všechny ty organizace jmenují, se dopouštějí teroristických zločinů.
Arafat si ovšem ponechává volné ruce a tvrdí, že se zmíněnými skupinami jeho administrativa nemá nic společného. Současně však odmítá, aby byly označovány za teroristické organizace. A tak, pokud se Izrael s vládou pana Arafata po dlouhém handrkování na něčem konkrétním dohodne, hned vzápětí náčelníci teroristických bojůvek vyhlásí, že oni se touto dohodou řídit nehodlají. Pan Arafat konstatuje, že je to politováníhodné, upozorní na to, jak frustrující je pro Palestince zločinný postup izraelské vlády, potvrdí, že pro něj je dohoda (například o příměří) závazná - a hned druhý den někde na trhu nebo v samoobsluze vybuchne další nálož. Pan Arafat vysloví politování a upozorní na frustraci... atd.
Jak to tedy je? Je pan Arafat nepřítelem Izraele nebo ne? V tom je, zdá se, jádro pudla. Pan Arafat o sobě tvrdí, že jím není. A dokud bude jevit ochotu k jednáním, zpitomělí Evropané, jakož i představitelé OSN budou i nadále moudře pokyvovat hlavami a nabádat Izrael k umírněnosti. Izrael tedy pana Arfata považuje za nepřítele, pan Arafat jím oficiálně není, a mezi lidem, kterému by měl vládnout, se nachází velký počet subjektů, které odmítají připustit, že by jejich vztah k Izraeli kdy mohl být jiný než nepřátelský. A co horšího, dávají to najevo četnými vražednými útoky, s čímž pan Arafat vůbec nic nedělá. To znamená, že pan Arafat, který oficiálně nechce být nepřítelem Izraele, nepodniká nic proti těm, za něž nese odpovědnost a kteří své nepřátelství vůči Izraeli nijak neskrývají. Je tedy nepřítelem - ale ne dostatečným nepřítelem. Dokud mu bude umožněno, aby opakovaně deklaroval svoji ochotu ke smíru, zatímco jím tolerovaní hrdlořezové budou pokračovat v krvavém díle, nezmění se na situaci v Izraeli vůbec nic. Izrael si nemůže dovolit nedbat občasných "nabídek  k jednáním" po nichž vždycky přijde další vlna atentátů. Je totiž zoufale závislý na podpoře západu, který, bohužel, již dávno zapomněl na to, jak je národu, který bojuje o holý život. Zápaďané tento pocit zažili naposledy před víc než padesáti lety a ani tehdy se nechovali příliš inteligentně. Nyní jsou ochotní začít křičet pokaždé, když pan Arafat pronese něco "mírotvorného" a Izrael unaveně odpoví, že to už jsme slyšeli tisíckrát a nedá se tomu věřit. Je to bludný kruh: Na jedné straně vůdce, který vůdcem není (nebo se tak nechová), ale v zahraničí je vnímán jako "záruka mírového procesu," a na druhé straně fanatici, vyzývající mládež k sebevražedným obětem, kteří ovšem pro nikoho nejsou partnery k jednání.
Je tedy možné, že by k vyřešení celé situace přispělo, kdyby pana Arafata nahradil někdo, kdo sice bude opravdovým nepřítelem Izraele, ale o kom bude zcela jasné, že je schopen mluvit jménem všech Palestinců a dojde-li k nějakému ujednání, dokáže prosadit, aby je všichni respektovali. Je velmi pravděpodobné, že taková změna v Palestinském vedení by znamenala válku. Jenomže, válku už v Izraeli mají i bez toho. Rozdíl je v tom, že nyní se neví, proti komu vlastně izraelská armáda bojuje. Válka, v níž se střetnou dvě jasně definované strany, nakonec vždycky skončí příměřím, jednáními a nakonec snad i opravdovým mírem. Zatímco situace, v níž vůdce národa vyjednává, národ bojuje a vůdce se od boje svého národa distancuje, žádný myslitelný konec nemá. Leda by se všichni zúčastnění navzájem vyvraždili.
Miroslav Košťál
Praha 10
0/0
30.3.2002 12:01





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.