http://www.republikani.cz
Benešovy dekrety
Z Rakouska a Bavor se znovu v posledních dnech ozvala výzva, aby Praha zrušila Benešovy dekrety. Prý brání přijetí České republiky do Evropské unie. V odborné literatuře bylo mnohokrát popsáno, že žádné Benešovy dekrety neexistují. Záměrně se zlehčuje jejich právní hodnota. Benešovy dekrety jsou právní normy, které vznikly jako výnosy prezidenta Československé republiky. Prezident je podepsal mezi červencem 1940 a říjnem 1945, přičemž v exilu jich bylo vydáno 45 a na domácí půdě pak 98, celkem tedy 143 dekretů. Všechny dodatečně schválilo Prozatímní Národní shromáždění.
Dnešní spor se vede o tři dekrety, na jejichž základě byl konfiskován majetek Němců a Maďarů, kteří před rokem 1938 žili na území Československa a z důvodů kolaborace s nacistickým Německem byli po válce zbaveni občanství. Celková suma tehdy vyvlastněného majetku se odhaduje na osm bilionů korun.
Způsob vlády pomocí dekretů nebyl projevem diktátorských sklonů Edvarda Beneše. Tato zvláštní forma vlády byla dána mimořádnými podmínkami, které vytvořila Mnichovská dohoda, rozbití republiky a okupace českých zemí. V době vydávání dekretů neexistoval žádný československý zákonodárný sbor, který by přijímal právní normy v tradiční podobě, neexistoval soud, který by dohlížel, zda tyto normy odpovídají ústavě. Zároveň ale byl E. Beneš oficiálním představitelem státu, který byl dočasně zbaven možnosti normálního výkonu své funkce a jako takového jej uznávaly i vlády spojenců.
Osud odsunutých Němců byl tragický. V roce 1945 se z národa, který byl rozptýlen po celé střední Evropě, stal národ v jednom státě. Před 2. světovou válkou však Němci nebyli jediným národem. Stejně na tom byli i židé. Historie 20. století zcela popřela předcházejících 900 let středoevropských dějin židů a Němců. V důsledku 2. světové války, rozpoutané nacistickou Třetí říší, ztratili židé a Němci během jednoho desetiletí svůj status národů rozptýlených po celé střední Evropě.
Celkový počet obětí 2. světové války je odhadován na 50 milionů lidí. A stále platí: Německo válku začalo, Německo ji prohrálo a Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci.
Během války bylo pod patronací německých nacistů deportováno 120 tisíc Slovinců ze severního Slovinska obsazeného Německem, 90 tisíc Řeků z části Makedonie obsazené Bulhary, z Trácie bylo přesídleno na 122 tisíc Bulharů, 120 tisíc Srbů bylo vyhnáno z Chorvatska do Srbska okupovaného Němci, 70 tisíc Chorvatů bylo přesídleno ze Srbska do Chorvatska, 44 tisíc Italů se muselo vrátit z Albánie po porážce Itálie.
Obecně se tvrdí, že z Československa bylo od konce války do roku 1947 deportováno přes 3 miliony Němců a z Polska 3.325.000 Němců. Přitom z Maďarska bylo deportováno pouze 250 tisíc Němců. Ani po skončení 2. světové války se migrace netýkala jen Němců. Byly to také desetitisíce Volyňských Čechů, Rusínů - Ukrajinců, Maďarů, Srbů a Chorvatů.
Právním základem odsunu však nejsou dekrety E. Beneše, ale závěry Postupimské konference tří velmocí o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska ze dne 1. srpna 1945. Spojenecká kontrolní rada přijala 20. listopadu 1945 v Berlíně usnesení, jehož obsahem je plán odsunu Němců ze zmíněných tří zemí. Ten obsahuje nejen kvóty, ale i harmonogram odsunu od prosince 1945 do července 1946. Den po rozhodnutí Postupimské konference o odsunu byl přijat dekret o zbavení československého státního občanství všech občanů německé a maďarské národnosti, kteří se za okupace a války stali německými či maďarskými státními příslušníky.
Ti, kdo po Mnichovu přijali cizí státní občanství, byli jako cizí státní občané uznáni. Dekret se nevztahoval na ty občany německé a maďarské národnosti, kteří se přihlásili za Čechy nebo Slováky. Naopak státního občanství byli zbaveni i ti Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se bez donucení ucházeli o německou či maďarskou státní příslušnost.
Při doplňkových volbách do říšského sněmu 4. prosince 1938 sudetští Němci výslovně rozhodli pro odloučení své vlasti od Čech a Moravy. Po mnichovském diktátu se stala z části historických českých zemí na sedm let říšská župa. To byla zrada na Československu! A vlastizrada je ve všech zemích trestný čin, často hrdelní. Přání jít „domů, do Říše“ se sudetským Němcům vyplnilo.
V majetkoprávních vztazích měly prezidentské dekrety zásadní funkci. Především dekret z 19. května 1945 o majetkových hodnotách Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Následoval dekret o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku, který byl realizací Košického vládního programu o pozemkové reformě. Akce proběhla pod heslem „Odčiňme Bílou horu“ a byly při ní konfiskovány přibližně 3 miliony hektarů půdy převážně v pohraničí, z nichž bylo téměř 2,5 milionu hektarů rozděleno mezi české a slovenské drobné rolníky a bezzemky. Další dekrety obsahují zásady osídlení zemědělské půdy, později rozšířené o konfiskaci movitého majetku; doly a průmyslové podniky byly znárodněny bez náhrady. Dekrety se nevztahovaly na Němce a Maďary, kteří se aktivně účastnili boje za zachování celistvosti a osvobození Československa.
Migrace Němců z oblasti českých zemí probíhala ve třech časových etapách:
1. Útěk před postupujícími spojenci, zvláště Rudou armádou.
2. Neorganizovaná a násilná proběhla mezi květnem a letními měsíci 1945. Byla vyvolána strachem Němců a protiněmeckými náladami.
3. Od prosince 1945 za dohledu Spojenecké kontrolní rady, Mezinárodního červeného kříže a státních orgánů ČSR, byla plněním Postupimské konference.
V této souvislosti kritizovanou právní normou není prezidentský dekret, ale zákon Prozatímního Národního shromáždění č. 115 z 8. května 1946 o právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků.