Fakta soukmenovče Komárku z nezávislých novin
Právo-12.3.2002
Dekrety a nové útoky na Českou republiku
Spory o dekrety prezidenta republiky iniciované sudetoněmeckými předáky a po roce 1990 prosazované i v čs. společnosti získaly v posledních týdnech a měsících novou dynamiku. Ukázalo se, že snaha o přepsání historie druhé světové války a poválečného období má stále i mezinárodněpolitický rozměr.
Zdá se, že lákadlo majetkových restitucí podle scénáře vypracovaného pro bavorskou vládu již v roce 1991 rakouským expertem profesorem Ermacorou je velmi svůdné. Mnohé kroky podle tohoto plánu již byly uskutečněny a jejich zastánci nechtějí zůstat v půli cesty. Většina představitelů politických stran v ČR vyjádřila vcelku jednoznačně odmítavý postoj k těmto pokusům učinit z nacistických a henleinovských zločinců oběti a z demokratických sil zločince.
Lži o "spiknutí Stalin - Beneš"
Přesto ale doznívají ještě lži o tom, že transfer německého obyvatelstva byl obsažen v dekretech. I bez znalostí historických faktů je zřejmé, že Československo svým vnitrostátním právem nemohlo rozhodnout o odsunu z Polska a Maďarska, ani nemohlo přimět velmoci, které vykonávaly na území Německa státní svrchovanost, aby odsunuté Němce přijalo. Živí se však pohled, že odsun byl dílem spiknutí Stalina s Benešem, i když to tehdejší Benešovi spolupracovníci popřeli (E. Táborský a další). Tvrzení o této údajné dohodě ve skutečnosti opakuje komunistickou propagandu - pouze s jiným znaménkem, než že jen SSSR byl skutečným ochráncem čs. národních zájmů. Zpřístupnění západoevropských archívů a práce mladých českých historiků potvrzují, že zájmy Československa hájila v této věci zejména Velká Británie. Psal jsem o tom, píší tak iněkteří němečtí historici. Chtěl bych poukázat rovněž na zprávu Meziresortního výboru britského válečného kabinetu ve věci přesunu německého obyvatelstva vypracovaného v roce 1944. Ukazuje, že britská vláda již v červnu 1942 informovala Beneše, že v zásadě souhlasí s obecným principem přesunu německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy po válce do Německa. V té souvislosti zpráva citovala názor hraběte Cromborna ve Sněmovně lordů, že ve světle posledních zkušeností by opětné záruky těmto menšinám znamenaly znovu riskovat potíže. Zpráva rovněž upozorňovala, že jakékoliv polovičaté řešení by bylo pro budoucnost nebezpečné. Připouštěla, že existují náznaky, že sovětská vláda by transfer z Polska a Československa podpořila, ale že postoj USA není znám. Teprve postupně byl pro tento britský vládní plán získán souhlas ostatních spojenců - zásluhou samotné britské vlády i čs. činitelů. Rozhodnutí Postupimské konference byla tak výsledkem důkladných a mnohostranných předchozích diskusí o této věci.
Proč byl odsun pozastaven
Dočasné zastavení odsunu do doby, než spojenci vypracují jeho přesný plán, bylo motivováno především hospodářskými důvody. Hromadný odsun nebyl tedy aktem msty ani důsledkem tvrzené kolektivní viny, ale opatřením, jímž chtěli spojenci zabránit nebezpečí nové destabilizace a války v Evropě. Spojenci tehdy vytvářeli mezinárodní právo, kterým měl být zajištěn budoucí mír. Transfer nebyl proto bezprávím, neboť žádné platné mezinárodní právo tím nebylo porušeno. Česká republika jej nemůže uznat za bezpráví, a tím se vyřadit z tehdy mezinárodně stanoveného práva a přiznat sama odpovědnost za opatření, která měla zajistit budoucí mír v Evropě. Německo samo založilo řadu precedentů k takovému přesídlování. Pokud jde o Němce, organizovalo jejich přesuny.před válkou i během ní - z Itálie, Pobaltí, Rumunska, Bulharska, Chorvatska atd. Československu v rámci těchto opatření příslušelo jen stanovit kritéria, koho odsunout a koho nikoliv, a to v rámci počtů, které byly v Postupimi pro ČSR stanoveny. Na rozhodování čs. úřadů, kdo těmto kritériím vyhovuje, se podílely podle platných směrnic ikomise složené z německých antifašistů. V ČSR měli zůstat podle rozhodnutí čs. orgánů především antifašisté, kterým bylo zachováno státní občanství, neboť se jako čs. občané chovali, a dále skupiny Němců, kteří teprve později získali státní občanství a museli složit i státoobčanský slib. Sudetoněmecká literatura popisuje, že složení takového slibu někteří Němci odmítli.
Konfiskační opatření uplatnily i další státy
Nepravdivé je i tvrzení, že konfiskační opatření uplatňovalo Československo jako výraz kolektivní viny vůči všem Němcům žijícím v ČSR. Dokonce se tvrdí, že byli zbaveni státního občanství, aby jim mohl být majetek konfiskován. Spojenecké státy vůči německým subjektům - fyzickým i právnickým osobám - taková hromadná konfiskační opatření uplatňovaly na konci války i po ní. Nezjišťovala se individuální vina, neboť se vycházelo z norem mezinárodního práva, které stanovily odpovědnost států a jejich příslušníků za důsledky války. Taková konfiskační opatření uskutečňovaly velmoci i menší státy. Z těch, které jsou dnes členy Unie, lze uvést např. Nizozemsko - nařízení exilové vlády v Londýně z 20. 10. 1944 o nakládání s nepřátelským majetkem, oznamovací povinnosti, vyvlastnění ve prospěch nizozemského státu a zřízení Institutu k tomuto účelu. Tato konfiskace se vztahovala na majetek patřící všem nepřátelským poddaným. Další zpřesňující předpisy o konfiskaci byly vydávány až do r. 1950. V Belgii podobnou úpravu obsahovala zákonná opatření exilové vlády z 23. 8. 1944, v Lucembursku rozhodnutí ze 17. 8. 1944. V Dánsku po předchozích dílčích konfiskačních opatřeních komplexní úpravu přinesl zákon č. 132 z 30. 3. 1946 o konfiskaci veškerého německého majetku. Vztahoval se například na osoby, které mají německou státní příslušnost, ina osoby bez státní příslušnosti, které měly naposledy německou státní příslušnost. Konfiskační opatření čs. orgánů bylo tak plně v souladu s obdobnými opatřeními jiných států Evropy, příslušníků protinacistické koalice. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě čs. státního občanství osob národnosti německé a maďarské v paragrafu 1 odst. 1 stanovil, že čs. státní občané těchto národností
