http://www.republikani.cz
Ten, kdo pozorněji sleduje rétoriku politiků současných parlamentních stran ohledně prezidentských dekretů E. Beneše, má jedinečnou možnost přesvědčit se o licoměrnosti a pokrytectví polistopadové politické reprezentace. V této souvislosti je nutné si uvědomit zásadní historickou skutečnost. Německý národ se ve své převážné většině nikdy nedokázal vnitřně vyrovnat s vojenskou porážkou jak v první, tak v druhé světové válce, jichž byl iniciátorem.
Již v roce 1918, po získání naší samostatnosti a vytvoření Československé republiky, to byl právě německý a maďarský živel, který byl od samého počátku problémový. Na Slovensku došlo k přímému ohrožení našeho území. Maďarská Rudá armáda obsadila dvě třetiny slovenského území a 16. června 1919 vyhlásila v Prešově Slovenskou republiku rad. Díky zásahu naší armády a mírové konferenci byla tato situace zdárně vyřešena. Nejinak tomu bylo i v případě sudetských Němců, kteří v německy osídlených krajích severních Čech vyhlásili německou provincii „Deutschböhmen“ a podobně tomu bylo pak na Moravě a v jižních Čechách. Tyto pak žádaly o připojení ke spolkovým zemím rakouským. Situaci bylo také nutné řešit vojensky, což se podařilo do konce roku 1918.
Je třeba konstatovat, že občané německé národnosti sídlící na našem území se nikdy nesmířili s existencí Československa. Svoji vůli jednoznačně potvrdili po nástupu Adolfa Hitlera v roce 1938, kdy drtivou většinou žádali odtržení našeho historického území a jeho připojení k Velkoněmecké říši, což se jim také za pomoci našich bývalých spojenců Anglie a Francie podařilo.
Poválečné uspořádání poměrů a odsun sudetských Němců sympatizujících s nacisty byl proto jediným možným spravedlivým řešením. Není pravda, že šlo o jakýsi proces kolektivní viny, jak se nám snaží namluvit Havel a jemu podobní. Němečtí antifašisté nemuseli opustit naše území a oni a jejich potomci zde žijí mezi námi dodnes. Naopak se potvrdila prorocká slova prezidenta Beneše - „Pozor na ně, oni přijdou znovu“. Toto varování dostalo svou konkrétní podobu omluvou Václava Havla sudetským Němcům a Česko-německou deklarací podepsanou tehdejším ministerským předsedou Václavem Klausem. Tato pro nás veskrze nevýhodná smlouva svým obsahem německé územní nároky právně nevylučuje, ale naopak je otvírá. Sluší se připomenout, že za příslovečné servilnosti a pochlebování tehdejších vládních oficialit to byli jediní Republikáni, kteří proti této smlouvě protestovali.
Jestliže dnes Václav Klaus se svými ptačími kumpány ohřívá svoji předvolební polívčičku coby ochránce českých národních zájmů, mohl tak učinit mnohem dříve, než zmíněnou smlouvu podepsal. Jeho současná rétorika je populistická snůška lží, určená lidem trpícím ztrátou paměti. Ani velkohubá prohlášení Miloše Zemana nemají jiný význam, než získat do voleb nějaký bodík. Prohlásit Benešovy dekrety za součást naší ústavy, kterou nelze měnit, tedy za dále platné, a současně je označit za vyhaslé, což znamená právně nepoužitelné, pak jejich trvání by bylo pouze formální a zbytečné.
Nevím, zda takovéto prohlášení je jedním z premiérových bonmotů, ale rozhodně zůstane otázkou, je-li větším hlupákem autor, nebo ti, kterým jsou podobná „moudra“ určena k uvěření. V praxi to znamená, že pokud pan Verheugen nastolí otázku „evropského práva“ a neslučitelnosti dekretů, pak se sociálnědemokratičtí exsoudruzi v zájmu našeho vstupu do Evropské unie rádi tohoto problému vzdají. Současná jednání, jaké nám v Bruselu předvádí pan Telička, jsou spíše o tom, v jaké nejkratší době jsme schopni uzákonit výmysly bruselských byrokratů.
Současná realita má pouze jediný scénář. Pokud vstoupíme do EU, potom bez ohledu na délku časového období budou veškeré pozemky v pohraničí v souladu s evropskými zákony rozprodány za minimální ceny Němcům. Po polistopadové devastaci zemědělství se jich čeští majitelé rádi zbaví. Němečtí páni je na oplátku rádi zaměstnají za minimální mzdu. Jestliže budou dekrety zrušeny, pak nebude co řešit. Pozemky budou restituovány bývalým předválečným majitelům, pokud jim nebude vyplacena finanční náhrada. Řečeno jinými slovy, stále více se opět přibližujeme k problému, ve kterém jsme již kdysi před 63 lety byli.
Mluvit dnes o Benešových dekretech jako o něčem, co je přežité, je zradou na národu a jeho válečných obětech. Svoji platnost nikdy nepozbyly, právě tak jako se sudetští Němci nikdy nevzdali svých požadavků. Náš problém je v tom, že jsme přes půl století měli a máme ve vládních postech lidi, kteří neváhají zradit kdykoliv a pro kohokoliv, pokud jim to přinese osobní prospěch.
Budoucí volby jsou zatím jedinou možností, jak se těchto zaprodanců zbavit. Volba skutečně opoziční strany Republikánů Miroslava Sládka tuto možnost nabízí.
