Vojna
Vojna není med ani kojná, to věděli naši předkové už dávno a vyhýbali se jí jako čert kříži, i když ne všichni. Většinou ti, kteří se čerstvě zaláskovali, nebo už měli rodinu. Je tady věčný rozpor mezi nechutí branců a potřebou státu. Je taky ale fakt, že u leckterého dobře vedeného útvaru se (aspoň dřív) mohli bažanti naučit leccos prospěšného pro další civilní život. Řidičákem počínaje, přes třeba svařečské kursy s atestem až po elektrotechnické vzdělání. Trochu jiná situace je u vysokoškoláků, ale ti mají na vojně aspoň leháro a neprocházejí přijímačem, nebo je to teď jinak? Je také ovšem smutnou skutečností, že ten, kdo dosud nekouřil, nepil, nefetoval a nekradl, se to v kasárnách může snadno "doučit" od příslušně vzdělaných a zkušených mazáků. O šikaně snad nemusím ani psát. Nicméně tam, kde "vojna" funguje jak má (nebo jak by měla), se z nesamostatných a nedospělých maminčiných mazánků, kteří se nedokázali pořádně rozhodnout a nebyli schopni udělat 10 kliků a zaběhnout kilometr bez toho, že by se pětkrát zastavili po vydýchání, často stávají už tak trochu chlapi. A většinou na toto období vzpomínají docela rádi a historky dávají dlouhou dobu k dobru při každé příležitosti. Takže vážení, je to jak kde a vojenská základní služba by se neměla šmahem odsuzovat.