Vydání Muhammada Solicha
Nadělám si žádné iluze o Muhammadu Solichu, ale Karimov je mnohem horší. V Uzbekistánu panuje jednoznačná nesvoboda a je to země navenek nezávislá, ale uvnitř s autokraitckým režimem. Důkazem je např. neexistence nezávislého tisku, až na několik novin psaných v Rusku, v televize je to jedna propaganda. Hlavní zprávou relace události je např. děkovný dopis nejlepším zemědělcům, těm kteří jako první slidili obilí a pak následují obrázky oněch zemědělců, jak září štěstím po obdržení takového dopisu. Dalším častým tématem událostí je stavba nových vzdělávacíhc zařízení, a jak neustále roste úroveň vzdělanosti, což není pravda, nikdo už neřekne, že úroveň většiny vyučujících je velmi nízká. V knihkupectví nalezneme na většíně regálů knihy napsané samotným Karimovem. A jaký pořad odvysílali v televizi po oněch atentátů v roce 1999, to stojí opravdu za vidění. Dojemné obrázky srdceryvě plačících pozůstalích a dokonce obrázky chycených teroritů, již ve vězení jak také pláčí a říkají, že svého činu velice litují, a že už by to nikdy neudělali, to jsou skutečně ukázky mistrné propagandy Karimova režimu, které určitě většina prostých lidí uvěří.
Kvůli svému věku nemohu příliš posoudit situaci u nás před rokem 1989, ale z toho co jsem slyšela či četla jsem přesvědčena, že to vypadalo tak nějak jako teď v Uzbekistánu. A je to tam čím dál horší. Jakmile se zbavili jednoho totalitného režimu, je tu hned jiný, tentokrát neomezená moc Karimova s tím, že ekonomická situace většiny obyvatel je nyní horší, než byla za Sovětského svazu. S vydáním Solicha do Uzbekistánu nesouhlasím, byla by to na 100 % jeho smrt.
