pravda
Nazor, ze "clovek se zivot sam nedal, a proto nema pravo si ho sam vzit", je docela legracni. Stejne tak, ze je to dar. Stejne tak, ze muj zivot neni jen muj, ale i okoli. S tim se da souhlasit pouze castecne. Vse vysvetlim na prikladu:
Kdyz mi daruje nekdo chleba, tak si ho dam s chuti, ale kdyz mi nekdo da plesnivy chleba, tak ho odmitnu. Nebo ho mam snist, a kdyz me bude bolet bricho, tak to mam brat tak, ze je to dobre, ze jsem aspon neurazil toho, co mi ten chleba dal? Ne, tohle po mne nemuze nikdo chtit, to uz je sobeckost z jeho strany.
Stejne je to s tim zivotem. Ano, jsem vdecny rodicum za to, ze mi zivot dali, jsem vdecny vsem, kdo pro me neco udelali a vzdy si toho budu vazit. Ale nemuzou po mne chtit, abych zil, pokud mi to bude zpusobovat bolest, a jestli to po mne vyzadovat budou (oplatkou za to, co pro mne oni udelali), tak jsou to jednoduse sobci.
A na zaver - pokud by to bylo mozne a pred narozenim se me nekdo zeptal, zda chci zit, pokud budu zdravy, tak bych nevahal ani na chvili. Pokud bych vsak mel zit zivotem, jako ta pani na vozicku (tj. v bolestech, neschopen se pohnout - brrr), takovyto dar bych s chuti odmitnul - a pochybuji, ze by do toho nekdo sel.
Pomoci te pani zemrit neni tedy v zadnem pripade zabiti, ale pouze a jen pomoc, a pokud bych se ja dostal do situace, kdybych takto mohl nekomu pomoci, tak bych nevahal ani na chvili a povazoval bych to za svuj dobry skutek. Tohle uz totiz neni zivot.