Rok za rokem ve mně narůstá dojem, že povědomí o svých dějinách pomalu ale jistě vytěsňujeme z paměti mysli i srdce. Zapomínáme na svou minulost, nevážeme se na ni, neznáme ji, nepoučili jsme se z ní (a proto dostáváme za vyučenou). Toneme v beznadějné úzkosti z nejisté budoucnosti, usilujeme se žít plně jen přítomností a to je nebezpečné. Vede to ke konzumu dní a ne ke tvorbě a investicím do života a budoucnosti.