Ochrana ostatních
Trest smrti je především ochrana zbytku společnosti před pachatelem surových, násilných činů. Ten, kdo nemá úctu k životu druhého, nemůže mít nárok na úctu druhých ke svému životu. Samozřejmě nesmí být nikdy vynesen za politické činy apod.
Je kuriózní, že současná "civilizovaná" společnost se řídí pragmatismem, ale tady ho z neznámých důvodů odmítá, a používá filozoficko-náboženského argumentu, že nemá právo brát život, když ho nedala. Ale náboženství to tak nevidí, Starý Zákon hovoří jasně a Nový Zákon řeší otázku osobního přístupu a odpuštění, nikoli však řádu života ve společnosti. Ve starém Římě byla každá poprava národním smutkem, že se Říman dopustil takového zločinu, za nějž je hoden smrti.
Pokud bych rozvinul myšlenku pana Komárka dál, musel bych dojít k závěru, že pokud nemohu spolehlivě poznat pachatele, nemohu tedy vůbec soudit.
A dále: člověk odsouzený na doživotí může dál páchat zlo, na dalších vězních, může uniknout a mstít se apod. To není řešení.
Diskuse o trestu smrti mi připomíná debatu francouzských intelektuálů o komunismu. Strávili spolu v kavárnách pěkné chvíle, ale neviděli nikdy gulagy. Jinak se přemýšlí o humanismu a hodnotách, dokud někoho nezabili mně.
99% vrahů pochází z rodin, kde bychom se jimi s největší pravděpodobností stali i my, kdybychom v nich vyrostli. Toto soudit nemůžeme - ale ochránit druhé před násilím musíme.