SPECIÁL: Příběhy železné opony
Josef Fořt nebyl jediným nepohodlným mužem, koho se československá tajná služba pokusila unést do vlasti a tedy do dosahu své pokroucené spravedlnosti. Únosy byly nepřiznanou zbraní studené války.
Místem, které se výborně hodilo na nejrůznější operace tajných služeb, byl rozdělený Berlín. Stačilo se dostat z jednoho sektoru do druhého a člověk se ocitl v jiném světě. V době, kdy se odehrál únos diplomata Fořta, samozřejmě berlínská zeď ještě nestála.
Josef Fořt, zkušený úředník československé národní banky, finanční odborník, který výborně ovládal několik jazyků, dostal v říjnu 1948 neplacenou dovolenou. Měl se připravit na odjezd do Hamburku, aby tam převzal úřad generálního konzula. Měla to pro něj být osudná diplomatická mise.
Diplomat nechtěl přijít o vzdělání svých dětí
Všechno začalo nenápadně, když kvůli mezinárodní situaci přišel úřad československého konzula v Hamburku o diplomatickou imunitu. Jedním z důsledků bylo, že by Fořtovy děti už nemohly chodit do anglické školy jako dosud.
"Otec chtěl, abychom pokračovali na anglické škole jako dosud, přikládal našemu vzdělání velkou váhu. Navíc hrozilo, že bychom chodili do speciálních škol tak, jak to měly stanoveny děti komunistických diplomatů. Otec se tedy obrátil o pomoc na amerického vysokého komisaře v Německu McCloyoe," vypráví dnes diplomatova dcera Jarmila Půhoná.
Ve výpovědi pro StB k tomu sám Fořt uvedl: "V dopise jsem poukazoval na nótu britského zemského komisaře v Hamburku, která mne zbavuje všech diplomatických dosavadních výhod v mém případě také vyloučení mých dětí z britské školy k 10. listopadu 1950. Přiložil jsem kopii této nóty a červeně jsem označil bod, v němž se vyloučení mých dětí nařizuje. Tento dopis jsem adresoval McCloyovi a zaslal jsem jeho sekretářce, aby mu jej předložila."
A tento dopis se mu stal osudným. "To byla ta záminka, že prý udržoval styky s vysokým komisařem a na základě udání ho zatkli. A tak ho vylákali do západního Berlína na jednání, pozvali ho lidé, které znal. Bylo to velmi pečlivě připravené," uvádí Půhoná.
Fořt se pokusil únoscům utéct
"Vím, že otec byl ozbrojen, měl pistoli. Nechtěl se jen tak vzdát. Ještě v autě, když zjistil, že ho vezou do východního Berlína, se zkoušel zachránit. My jsme samozřejmě v té době byli v Hamburku, nic jsme netušili. O tom všem se matka dozvěděla až později. A já byla ještě tehdy malá," dodává.
Diplomat Fořt popsal události ve výpovědi pro StB takto: "Přišli jsme do pokoje, který oni označili jako konferenční síň, v níž byli mně dva neznámí muži. Jeden z nich vytáhl pistoli, namířil mi ji na prsa, druhý mi řekl, že jsou od kriminální policie, abych dal ruce vzhůru, což jsem učinil. Odebrali mi veškeré věci, které jsem měl u sebe."
Aby únos byl úspěšný, museli diplomata dostat ze západní zóny Berlína do sovětské. Fořt se během cesty autem ještě pokusil o útěk. Na jeho volání o pomoc však nikdo nereagoval.
Ještě tentýž den ho eskorta odvezla a na československých hranicích v Hřensku předala příslušníkům StB z krajského velitelství v Ústí nad Labem. Zde se dochovala i zpráva o Fořtově pokusu o útěk:
"Upozorňuji, že zatčený se během eskorty pokusil o útěk v Německu tím, že se vrhl na řidiče motorového vozidla, jímž byla eskorta prováděna, a chtěl přivodit havárii. Dále se pokusil jmenovaný podplatit jej střežícího orgána německé kriminální služby, od něhož za úplatu požadoval, aby mu dal možnost útěku."
Soud udělil osmiletý trest
V Praze se ukázalo, že důvodem únosu byl skutečně kontakt s americkým diplomatem kvůli anglické škole. Podle rozsudku pražského soudu tím Fořt "porušil povinnosti, které měl jako zmocněnec republiky, a ohrozil tím důležitý zájem republiky". Dostal osmiletý trest vězení.
Josef Fořt strávil ve vězení a ve vazbě celkem 44 měsíců a 25 dní. Přišel o majetek, osobní vůz Tatra a společenské postavení. Po dobu věznění nedostávala jeho manželka starající se o dvě děti žádné výživné. Zemřel předčasně v pouhých šestapadesáti letech v důsledku věznění, práce v uranových dolech v Jáchymově a v kamenolomu na Mořině u Karlštejna.
"Otec byl samozřejmě rehabilitován a my jsme po pádu komunismu získali všechny dokumenty z vyšetřování, z StB. Nikdo nevěděl, že je budeme číst. Ale, když jsme je četli, říkali jsme si, že můžeme být na rodiče hrdí, jak se zachovali," končí své vyprávění Jarmila Půhoná.
