Po vyhlášení nezávislosti Kosova se stabilita na západním Balkáně vrátila do evropské agendy. Nebude-li totiž Evropská unie jednat rychle, mohl by celý region sklouznout zpět, což by mělo strašlivé sociální, ekonomické i bezpečnostní důsledky. EU potřebuje celkový regionální přístup zaměřený na zbývající kroky, které dovedou každou zemi ke členství.
Ekonomicky to vcelku běží
Západní Balkán – tento termín se používá teprve od roku 1999 – zahrnuje Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Srbsko a Kosovo, tedy státy, v nichž žije celkem asi dvaadvacet milionů obyvatel. Hospodářský vývoj v regionu je slibný: téměř všechny tamější ekonomiky zaznamenávají vysoký růst tažený rostoucím průmyslovým výkonem a exportem. Vnitřní investice setrvale stoupají, neboť podnikatelská sféra zřejmě věří, že zbývající politické a bezpečnostní problémy – možné negativní důsledky vyhlášení nezávislosti Kosova a malátnost Bosny – budou překonány, a to spíš dříve než později.
Při opětovném navazování a zlepšování vztahů v regionu již bylo vykonáno mnoho práce. Evropskou unií vedený Pakt stability pro jihovýchodní Evropu úspěšně stimuluje regionální přeshraniční spolupráci. Prospěch z toho mají energetika, dopravní infrastruktura – silnice, železnice a vodní cesty – a také prevence zločinnosti. Pakt stability byl nyní svěřen místní kontrole a znovu se vynořil v podobě Rady regionální spolupráce se sídlem v Sarajevu, která je připravena rozvíjet pro své členy regionální a multilaterální standardy.
Nedávno oživená Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA) má být hlavním regionálním motorem obchodu a podnikání obecně a bude se řídit pravidly WTO a závazky jednotlivých stran vůči EU. Podobně i Proces spolupráce v jihovýchodní Evropě je jednou z relativně nových regionálních organizací, které přispívají k přípravám kandidátských a potenciálně kandidátských zemí na členství v EU a představují první skutečně celoregionální politické fórum, jehož se účastní členové EU i uchazeči o členství.
Vzpomeňme si třeba na Řecko
Výše uvedené orgány však nesmí být pokládány za náhražku mnohem rozsáhlejšího přístupového procesu, který může iniciovat pouze EU samotná. Navzdory příznivým vyhlídkám a poměrně malé velikosti regionu to však Unie dělá jen pomalu.
Jistě, tempo přibližování kandidátských zemí Unii závisí na rychlosti jejich reforem. A Evropa se životně důležitou podporou USA tvrdě pracovala na zastavení krveprolévání z devadesátých let a poté pomáhala při obnově balkánských států. Unii se však zatím nepodařilo připravit západní Balkán na přijetí a naplnit tak slib svých vedoucích představitelů na summitu v Soluni v roce 2003, že západobalkánské státy do Unie přijmou, jakmile tyto země splní standardy Unie. Tento slib nebyl pouhým projevem dobročinnosti: Balkán by do EU přinesl novou hodnotu.
Vleklá vnitřní krize EU ohledně navrhované ústavy byla velkým rozptýlením pozornosti a poškodila reputaci Unie na Balkáně. Doufejme, že nová reformní smlouva pomůže uklidnit kritiky a vydláždit cestu k nové – a stabilnější – fázi integrace. V opačném případě by si člověk musel klást otázku, co se stalo s evropským duchem sedmdesátých a osmdesátých let, kdy země jako Řecko, Portugalsko a Španělsko, které se krátce předtím vymanily z diktatury a občanských nepokojů, byly v evropském společenství demokratických států vítány. Přijatá politická rozhodnutí byla tenkrát mnohem riskantnější než ta, která se nabízejí na Balkáně. Úspěchy Řecka i obou států Iberijského poloostrova dokládají moudrost odvážných rozhodnutí učiněných v té době.
Musíme dát naději
A co dnes? Nejnovější členové, Bulharsko a Rumunsko, leží na Balkáně a oba představují příklady zemí se zvláštními potřebami. EU zpočátku brala přístupová jednání s nimi poněkud lehkovážně, avšak posléze se rozhodla pokračovat ve sledování obou zemí i po vstupu do Unie, aby zajistila, že se u nich rozvinou efektivní systémy státní správy a soudnictví, které jsou podmínkou členství. EU si musí vzít z této skutečnosti ponaučení a vyvinout přístupovou strategii pro západní Balkán, jehož rozvoj se po konfliktu zdržel v důsledku složitého přechodového procesu. Jakýkoli nový přístup EU by měl zohledňovat speciální potřeby těchto zemí, dát jim naději a současně zmírnit důsledky Kosova.
Je v zájmu Evropy stejně jako v zájmu regionu integrační proces urychlit. Posílený přístupový proces by přispěl ke konsolidaci EU, a to teritoriálně i politicky, a současně posílil její roli v širším sousedství – kolem Středozemního moře, na Blízkém východě a kolem Černého moře.
Copyright Project Syndicate/Europe’s World, 2008.
. Wolfgang PetritschAutor je velvyslancem Rakouska při OSN v Ženevě. V minulosti působil jako zvláštní vyslanec EU pro Kosovo, hlavní vyjednavač Unie při mírových rozhovorech o Kosovu v Rambouillet a Paříži a jako vysoký představitel mezinárodního společenství v Bosně a Hercegovině. |
