Politici se domnívají, že tahle na city hraná výmluva zabere spíš než pravdivé přiznání: nic jsme se strukturou rozpočtu dosud neudělali, žádné razantní omezení výdajů jsme nepřipravili, pročež učitelé a další vzdělanci v erárních službách utřou nos.
Někdo ty povodně přece musí zaplatit! Pokrytectví a pohodlnost vládních politiků obzvlášť vynikly v minulém týdnu. Zatímco kvůli milionářské dani málem padl jejich kabinet, další odklad zavedení vyšších platových tříd pro nejvzdělanější zaměstnance schroustali poslanci i senátoři s ledovým klidem.
Žádný z politiků vládnoucí ekipy nekřičel, neodvolával se na nedotknutelné sliby voličům. Přitom právě sliby učitelům najdeme v každém programu každé politické strany, co jich tu máme. Investicemi do lidských zdrojů se to v dokumentech vládních stran jen hemží.
Každá partaj se před volbami zapřísahala, jak postavení pedagogů, profesorů, vědců radikálně vylepší. V žádné jiné sféře života společnosti nedošlo mezi stranami k tak dojemné shodě. Každá by mohla kvůli těmto slibům vyvolat politické zemětřesení, nebo dokonce vládní krizi.
Žádná to neudělala. Nějakých sedm, osm, ale i devět či deset procent navíc nepřemění trapné platy učitelů v důstojné odměny. Začínajícího pedagoga s desetitisícovou výplatou pár stovek z nouze nevytrhne. Kantoři zůstanou nadále lidmi, kteří z bohatství země dostávají ostudně málo.
Jak příhodné je v téhle souvislosti parafrázovat slavná slova Miloše Zemana: vláda, která toleruje ožebračování vzdělanců, stává se objektivně vládou nevzdělanců.
