Dlouhodobé působení je nejnebezpečnější
Dioxiny patří mezi obávané globální znečišťovatele prostředí, odborně environmentální kontaminanty, které se z organismu jenom obtížně vylučují. Dnes známe přes 200 látek, které patří do skupiny dioxinů. Některé z nich se vyznačují mimořádnou jedovatostí. Při toxikologických experimentech na zvířatech se studuje především dlouhodobé působení nízkých dávek dioxinů. Ukázalo se, že už dávky v rozmezí 10-75 ng (tisíciny mikrogramu) na 1 kg tělesné hmotnosti pokusného organismu a den způsobují poruchy reprodukčních systémů a imunity, poškození nervové soustavy a podobně. Obdobné efekty můžeme předpokládat i u lidí. Samozřejmě na nich podobné experimenty jako u zvířat nepřipadají v úvahu. Ovšem toto působení naznačují epidemiologické studie, které se dělaly u velkých skupin lidí zasažených těmito látkami. Patrně nejznámějším případem je havárie chemického provozu v italském Sevesu v roce 1976 - tehdy byli obyvatelé vystaveni vysokým dávkám dioxinů. Často se mluví i o otravách rýžovým olejem, do něhož pronikly směsi PCB v Japonsku (1968) a na Tchajw anu (1979) - tam zřejmě nejvíc škodily dioxiny. Existují náznaky, že zvýšené dávky dioxinu ovlivňují intelekt dosud nenarozeného dítěte přes placentu matky a po narození prostřednictvím mateřského mléka. Některé dioxiny také mají schopnost vyvolávat či podporovat tvorbu nádorů čili jsou kancerogenní.
Jedno belgické kuře nevadí
Za normálních okolností přijímáme dioxinů mnohonásobně méně, dokonce o několik řádů. Třebaže zdravotní rizika, která vyplývají z jejich běžných koncentrací, se zatím nepodařilo naprosto přesně určit, odborníci upozorňují, že musíme snížit příjem dioxinů na minimum. Jednorázový příjem zvýšené dávky dioxinů například při konzumaci tolik diskutovaných kontaminovaných kuřat z Belgie neznamená bezprostřední akutní riziko otravy či zákonitý vznik nádorů. Ovšem je důležité, aby se to neopakovalo a abychom takovéto potraviny nejedli dlouhodobě.
Odpady bez praktického využití
Na rozdíl od všech ostatních organohalogenových sloučenin, které znečišťují životní prostředí, jako jsou PCB, DDT a další, se nedají dioxiny prakticky používat, a proto je nikdo ve větších množstvích ani cíleně nevyráběl. V esměs se jedná o vedlejší nežádoucí produkty různých činností člověka. Dioxiny předně vznikají během chemických reakcí v průmyslu, například při výrobě některých pesticidů. Dále se objevují při tepelných procesech, které vyžadují sloučeniny obsahující chlor, jako jsou spalování odpadů (městské, nemocniční), likvidace toxických sloučenin, výroba železa a oceli atd. A konečně se dioxiny objevují jako produkty fotochemických reakcí v atmosféře.
Jediná prevence dokonalé projekty
Jak zajistit, aby do životního prostředí proniklo co nejmenší množství dioxinů? Na to nestačí jenom důsledná kontrola emisí a produktů průmyslové výroby. Tato ochrana by měla začít již při přípravě rizikových technologických postupů tak, aby během nich tyto látky vůbec nevznikaly. Proto je například velmi důležité pečlivě projektovat teplotní režim spaloven. Do životního prostředí a následně do potravních řetězců pronikají dioxiny nejenom ze zmíněných primárních zdrojů, ale druhotně také úniky z kontaminovaných skládek, zavážením kalů z čistíren odpadních vod do agrosystému a ve formě atmosférického spadu. Právě imisní zátěž okolí se považuje za velmi významnou. Při spásání kontaminované trávy pronikají škodliviny do organismu hospodářských zvířat a posléze se vylučují do mléka, přesněji do mléčného tuku. Také vody znečišťuje spad z atmosféry. Jestliže se tímto způsobem dostanou dioxiny do potravy, postupně se v organismu hromadí. A čím vyšší živočišný druh je tímto příjemcem, tím víc se v jeho tukových tkáních soustřeďují. Z organismu se pak vylučují roky.
Nejnebezpečnější jsou tučná jídla
Dioxiny se dostávají do lidského těla především jídlem, odhaduje se, že z 95 procent. Přitom nejvýznamnější podíl připadá na potraviny živočišného původu s vyšším obsahem tuku, jako jsou mléčné výrobky, ryby a podobně. Zvláště závažné jsou vyšší dávky dioxinů v mléce a mléčných výrobcích, neboť tímto způsobem může být zasažena rozsáhlá část obyvatelstva včetně dětí, které jsou na účinky těchto cizorodých látek zvláště citlivé. Nejhorší by bylo, kdyby je dostávali kojenci v mateřském mléce - dětský organismus totiž tyto škodliviny přirozeně koncentruje.
Přirozené znečištění je velmi nízké
Na rozdíl od PCB a některých látek ze skupiny perzistentních organochlorových pesticidů se v žádné zemi běžně nekontrolují dioxiny v potravinách. Důvod je jasný. Tyto rozbory jsou technicky a ekonomicky nesmírně náročné, protože cena přístrojů se pohybuje v desítkách milionů korun a obsluhovat je musí špičkoví analytici. A však příležitostně dělají specializované laboratoře ve vyspělých průmyslových zemích cílené studie, jimiž mapují situaci v určité oblasti. Je to součást procesu hodnocení rizik z různých toxinů a předpovídání možností jejich vzrůstu či naopak vymizení. Přirozené hladiny zmíněných znečišťujících látek jsou velmi nízké. Průzkumy v posledních letech ukázaly, že jejich množství klesá. To mimo jiné dokumentuje snižování emisí do prostředí. Hygienické limity či maximálně přípustné hladiny dioxinů v potravinách u nás ani v zahraničí běžně neexistují, musíme se spokojit s doporučeními Světové zdravotnické organizace.
Dioxiny patří mezi obávané globální znečišťovatele prostředí, odborně environmentální kontaminanty, které se z organismu jenom obtížně vylučují. Dnes známe přes 200 látek, které patří do skupiny dioxinů. Některé z nich se vyznačují mimořádnou jedovatostí. Při toxikologických experimentech na zvířatech se studuje především dlouhodobé působení nízkých dávek dioxinů. Ukázalo se, že už dávky v rozmezí 10-75 ng (tisíciny mikrogramu) na 1 kg tělesné hmotnosti pokusného organismu a den způsobují poruchy reprodukčních systémů a imunity, poškození nervové soustavy a podobně. Obdobné efekty můžeme předpokládat i u lidí. Samozřejmě na nich podobné experimenty jako u zvířat nepřipadají v úvahu. Ovšem toto působení naznačují epidemiologické studie, které se dělaly u velkých skupin lidí zasažených těmito látkami. Patrně nejznámějším případem je havárie chemického provozu v italském Sevesu v roce 1976 - tehdy byli obyvatelé vystaveni vysokým dávkám dioxinů. Často se mluví i o otravách rýžovým olejem, do něhož pronikly směsi PCB v Japonsku (1968) a na Tchajw anu (1979) - tam zřejmě nejvíc škodily dioxiny. Existují náznaky, že zvýšené dávky dioxinu ovlivňují intelekt dosud nenarozeného dítěte přes placentu matky a po narození prostřednictvím mateřského mléka. Některé dioxiny také mají schopnost vyvolávat či podporovat tvorbu nádorů čili jsou kancerogenní.
Jedno belgické kuře nevadí
Za normálních okolností přijímáme dioxinů mnohonásobně méně, dokonce o několik řádů. Třebaže zdravotní rizika, která vyplývají z jejich běžných koncentrací, se zatím nepodařilo naprosto přesně určit, odborníci upozorňují, že musíme snížit příjem dioxinů na minimum. Jednorázový příjem zvýšené dávky dioxinů například při konzumaci tolik diskutovaných kontaminovaných kuřat z Belgie neznamená bezprostřední akutní riziko otravy či zákonitý vznik nádorů. Ovšem je důležité, aby se to neopakovalo a abychom takovéto potraviny nejedli dlouhodobě.
Odpady bez praktického využití
Na rozdíl od všech ostatních organohalogenových sloučenin, které znečišťují životní prostředí, jako jsou PCB, DDT a další, se nedají dioxiny prakticky používat, a proto je nikdo ve větších množstvích ani cíleně nevyráběl. V esměs se jedná o vedlejší nežádoucí produkty různých činností člověka. Dioxiny předně vznikají během chemických reakcí v průmyslu, například při výrobě některých pesticidů. Dále se objevují při tepelných procesech, které vyžadují sloučeniny obsahující chlor, jako jsou spalování odpadů (městské, nemocniční), likvidace toxických sloučenin, výroba železa a oceli atd. A konečně se dioxiny objevují jako produkty fotochemických reakcí v atmosféře.
Jediná prevence dokonalé projekty
Jak zajistit, aby do životního prostředí proniklo co nejmenší množství dioxinů? Na to nestačí jenom důsledná kontrola emisí a produktů průmyslové výroby. Tato ochrana by měla začít již při přípravě rizikových technologických postupů tak, aby během nich tyto látky vůbec nevznikaly. Proto je například velmi důležité pečlivě projektovat teplotní režim spaloven. Do životního prostředí a následně do potravních řetězců pronikají dioxiny nejenom ze zmíněných primárních zdrojů, ale druhotně také úniky z kontaminovaných skládek, zavážením kalů z čistíren odpadních vod do agrosystému a ve formě atmosférického spadu. Právě imisní zátěž okolí se považuje za velmi významnou. Při spásání kontaminované trávy pronikají škodliviny do organismu hospodářských zvířat a posléze se vylučují do mléka, přesněji do mléčného tuku. Také vody znečišťuje spad z atmosféry. Jestliže se tímto způsobem dostanou dioxiny do potravy, postupně se v organismu hromadí. A čím vyšší živočišný druh je tímto příjemcem, tím víc se v jeho tukových tkáních soustřeďují. Z organismu se pak vylučují roky.
Nejnebezpečnější jsou tučná jídla
Dioxiny se dostávají do lidského těla především jídlem, odhaduje se, že z 95 procent. Přitom nejvýznamnější podíl připadá na potraviny živočišného původu s vyšším obsahem tuku, jako jsou mléčné výrobky, ryby a podobně. Zvláště závažné jsou vyšší dávky dioxinů v mléce a mléčných výrobcích, neboť tímto způsobem může být zasažena rozsáhlá část obyvatelstva včetně dětí, které jsou na účinky těchto cizorodých látek zvláště citlivé. Nejhorší by bylo, kdyby je dostávali kojenci v mateřském mléce - dětský organismus totiž tyto škodliviny přirozeně koncentruje.
Přirozené znečištění je velmi nízké
Na rozdíl od PCB a některých látek ze skupiny perzistentních organochlorových pesticidů se v žádné zemi běžně nekontrolují dioxiny v potravinách. Důvod je jasný. Tyto rozbory jsou technicky a ekonomicky nesmírně náročné, protože cena přístrojů se pohybuje v desítkách milionů korun a obsluhovat je musí špičkoví analytici. A však příležitostně dělají specializované laboratoře ve vyspělých průmyslových zemích cílené studie, jimiž mapují situaci v určité oblasti. Je to součást procesu hodnocení rizik z různých toxinů a předpovídání možností jejich vzrůstu či naopak vymizení. Přirozené hladiny zmíněných znečišťujících látek jsou velmi nízké. Průzkumy v posledních letech ukázaly, že jejich množství klesá. To mimo jiné dokumentuje snižování emisí do prostředí. Hygienické limity či maximálně přípustné hladiny dioxinů v potravinách u nás ani v zahraničí běžně neexistují, musíme se spokojit s doporučeními Světové zdravotnické organizace.
