Byla noc, když Neffa probudil telefon kolegyně Evy Kopecké: "V půl druhé překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy naše hranice." Podobně se o přepadení dozvěděla půlka národa.
Už od půlnoci létala nad Prahou neosvětlená vojenská letadla přepravující těžkou techniku. Jen hučící motory dávaly tušit, že se děje něco nekalého.
|
Místo cesty k rodičům si tak redaktor Ondřej Neff dalších sedm dní málem nepřevlékl ani sako. Do rozhlasu dorazil kolem páté. Redakce, v níž pracoval, už byla plná lidí různých zájmů a pozic. - poslechněte si dobovou zprávu o přepadení Československa
"V rubrice byla Věra Šťovíčková, která šéfovala za Čestmíra Suchého. Ten byl tehdy od pondělka na dovolené. Pak tam byl Jaroslav Jírů a přicházel a zase odcházel Jiří Dienstbier, jako vždy informovaný až k prasknutí," vybavují se Neffovi první chvíle v redakci.
Prvního vojáka spatřil Neff až kolem desáté dopoledne. Byl zhruba stejně starý jako on. Stal tváří v tvář proti vyděšenému kulometčíkovi, který zřejmě vůbec netušil, co se děje.
"Dodnes nevím, co to bylo za vojáky, měli legrační růžové barety," vzpomíná Ondřej Neff na videu iDNES.tv. První tanky na sebe nenechaly dlouho čekat, přijely asi za půl hodiny.
Omylem rozstřílené Národní muzeum
První lidé přišli před budovu rozhlasu na Vinohradské třídě už kolem páté hodiny ranní. "Před rozhlasem to vypadalo, jako kdyby v Sevastopolu byla gala premiéra filmu Otakara Vávry. Taxíky přijížděly a odjížděly, rotili se lidé, volali na sebe a pobíhali sem a tam. Rozhlas svítil do noci a mříž ve vchodu byla napůl zavřená," poznamenal si Neff do svého deníku.
"Ona spontánní reakce, která přivedla před rozhlas takové množství lidi, byla podmíněna v mnohém historickou zkušeností. Jakkoli řadu z obránců rozhlasu v roce '68 tvořili mladí lidé, kteří onu zkušenost neměli osobní, přesto tu byla silná reminiscence na květen 1945, kdy se boje o rozhlas staly jednou z nejdramatičtějších a také nejkrvavějších událostí osvobození Prahy," vysvětluje Jiří Hubička, redaktor Archivních programových fondů Českého rozhlasu.
Hlavní dav ale přispěchal až po omylu sovětských vojáků, kteří rozstříleli fasádu Národního muzea v domnění, že jde o rozhlas. Vysílání v té době fungovalo bez potíží, i když se situace na ulici přiostřovala.
Brzy se ale na budovu rozhlasu snesla první sprška kulek, která se změnila ve zmatené střílení na všechny strany. Na vině byl Ondřej Neff s kolegou. "Někdo tehdy prohlásil, že je ostuda, že stále máme na střeše rudou hvězdu, vydali jsme se ji tedy sundat. To se ale nelíbilo vojákům a začali po nás střílet," objasňuje Neff okolnosti, které tento incident vyprovokovaly. V té době také vznikla známá fotografie, na které před rozhlasovou budovou hoří tank.
. Fotografie čtenářů iDNES.cz ze srpna '68 |
Zrada, nebo zbabělost redaktora?
Rozhlas v té chvíli už hodinu nevysílal do éteru, ale jen po drátě, což byl rozhlas po telefonních linkách. Touto cestou tehdy rádio ještě poslouchalo velké množství lidí.
"Lidé cítili, že rozhlas je v tomto dramatickém okamžiku integrujícím prvkem, v květnu 45, stejně tak v srpnu '68 požíval rozhlas maximální důvěry veřejnosti, naprostá převaha národa věřila informacím, které jim rozhlas poskytoval," připomíná Hubička.
Od obsazení rozhlasu dělily jeho zaměstnance pouhé minuty. Situace na ulici byla velmi dramatická, vojákům docházela trpělivost, jejich rozkaz zněl jasně: Obsadit a vypnout rozhlas! Podle vzpomínky jedné techničky je dovnitř pustil redaktor zahraničního vysílání Luboš Šimek.
|
Jiří Hubička ovšem zmiňuje i velitele rozhlasové jednotky Lidových milicí, jakéhosi Hejdu. Jakou roli ve zradě rozhlasu sehráli, není přesně jasné. "Oba zmínění minimálně orientovali zástupce okupační armády v prostoru rozhlasu," vypátral redaktor Archivních programových fondů ČRo.
Netrvalo dlouho a rozhlas padl kvůli zradě, možná zbabělosti redaktora zahraničního vysílání Luboše Šimka. Pustil okupanty bočním vchodem, hlavním by se dovnitř nedostali. Vstupní hala totiž sloužila jako improvizovaná ošetřovna pro zraněné, kde bylo plno civilistů, ale i policistů.
Rozhlas ovšem mlčel pouze dvě hodiny. A to především zásluhou dnes už neznámých techniků, kteří využili složitosti jeho vnitřního systému a operativně zapojili záložní pracoviště, například v Jeseniově ulici na Žižkově, odkud v současné době vysílá Radio Wave. K lidem se tak mohly opět dostat tolik vytoužené zprávy. - poslechněte si popis situace v rozhlasovém zpravodajství
Vysílací pracoviště ale bylo stále na Vinohradech, schované hluboko v traktu ve studiu 7. "Vydrželi jsme až do noci," uzavírá Ondřej Neff vzpomínky na první den okupace. - poslechněte si autentický záznam Svobodného legálního vysílání
Druhý díl z Neffových deníků na iDNES.cz čtěte zítra.
. Zvláštní poděkováníAutor dokumentu děkuje za poskytnutí fotografií: Pavelu Macháčkovi, Josefu Koudelkovi, Vladimíru Pečovi, Evě Vančurové, Milanu Kloučkovi, Pavlu Štechovi, Oldřichu Škáchovi, Jovanu Dezortovi, Liboru Hajskému, Karlu Vilgusovi, Jiřímu Stivínovi. |
