Můžeme začít v hlavním městě. Jen člověk nepřející a negativně vymezený vůči magistrátu může tvrdit, že dobrý nápad, aby občané ukládali na tzv. Opencard svá osobní data, může někomu nějak uškodit.
Především bychom měli být rádi, pokud se, třeba pro řidiče tramvaje, změníme z anonymního davu v konkrétní lidi. A pak - jaké další možnosti nám to přinese.
Někdo si například zjistí, kterou trasou jezdíme každý den v určitou hodinu, a připraví pro nás nějaký pěkný dárek nebo nabídne nějakou zajímavou službu. Proti tomu mohou protestovat jen vyslovení chroničtí potížisti.
Také mi není jasný pokřik kolem nového systému prodeje některých léků, zaváděného od prvního ledna. To je přece hřejivá představa, že člověk není na světě sám, že i v tak složité životní situaci, jakou je nemoc, může s někým sdílet alespoň svá data.
Co je špatného na tom, že Státní ústav pro kontrolu léčiv zřídí síť, která shromáždí údaje, jaké léky pacientům lékárníci už vydali, a pomocí tohoto systému navíc zkontrolují, co pacientovi předepisuje jeho lékař?
Škarohlídové jistě řeknou, že je konec listopadu a zatím není vůbec jasné, jak budou citlivé informace o pacientech chráněny. A co má být? Nemůže být všechno hned dokonalé, podstatná je snaha a ta je nepřehlédnutelná. Ono se za pár let nějaké řešení najde.
A když nějaká data uniknou? Žádná tragédie, alespoň se člověk dostane pohodlně k informacím o nových zajímavých lécích. Co mne ovšem zvláště pobouřilo, jsou útoky na naše legislativce. Ti nám správně ukázali, že některá data mohou být opravdu citlivá.
Odmítám tvrzení, že prý zákaz zveřejňování telefonních odposlechů schválili až poté, co se ukázalo, že by se na ně mohlo leccos nepěkného provalit. Věřím, že byli touto skutečností pobouřeni už léta, jen se s tím prostě nikomu nesvěřili.
To bychom rovnou mohli vyčítat parlamentu, že mu vadí odposlechy, ale fakt, že jsme dnes a denně pod dohledem kamer, aniž bychom tušili, co se vlastně děje například se záznamy z velkých nákupních středisek, ho zanechává lhostejným. A to by bylo přece nefér.
Měli bychom si vzít příklad ze skotského profesora Kevina Warwicka. Nosí čip pod kůží už deset let. Sice mi není úplně jasné, co myslí tvrzením, že se chce stát kyborgem, ale to není podstatné.
Důležitý je jeho odpovědný přístup k budoucnosti lidstva. Vždyť čím víc se toho o nás bude někdo moci dozvědět, tím k nám bude mít blíž. A o to přece jde především.
