Poslouchám a na stole leží noviny plné jásotu nad novým zákonem o sociálních službách.
Usínám těžce.
Ocitám se v české Oválné pracovně.
Členové vlády mají před sebou bod 26 z osmdesáti obvyklých. Ministr věcí sociálních předkládá novou podobu sociální péče. Úmorné a pro většinu nezajímavé. Opatrně přiznává, že nový zákon za staré peníze lepší péči nepřinese. Obvyklou rutinu naruší nový ministr kultury.
Zaníceně hovoří o (ne)životě lidí pobývajících v ústavech sociální péče. Vyspělý kulturní stát nemůže desetitisícům připravit životní podmínky tak nedůstojné. Za náš resort pravím: "V rozpočtu příštího roku nechci přidat!" Členové kabinetu procitají z letargie. Vypadá to na pěknou švandu. Nováček zjevně neví, "vo co go". Každý chce víc.
Základní pravidlo ministrování.
Ruku však zvedá i ministr války.
Staccato jeho slov vzdáleně připomíná střelbu: dvacet miliard na transportéry jsou vyhozené peníze – nikdo z okolních států nás příštích deset let nenapadne a dál stejně nedojedeme! Ostatně stejných dvacet jsme už dali za letadla.
"Víc nechceme!" Ostatní uznale kývají a rozjařený strážce pokladny dokonce začíná tleskat. Náčelník českých generálů však nekončí.
Zdá se mu nehodným dospělého muže s hvězdami na ramenou nechat si k velmi slušnému platu měsíčně vyplácet osm tisíc na byt.
Dramaticky se skloní k návrhu zákona a čte – stejnou částku dostane těžce postižený. Na měsíc. Namísto nemohoucích nohou a rukou, očí či sluchu. Musí si koupit pomoc toho, kdo údy a smysly vlastní.
"Žil jsem v bludu a stydím se," končí odvážný ministr. Strhne se mela. I dosud mlčící ministryně školství se přidává. Nemá dvacet miliard jako kolega voják. Ale má nápad.
Obce už spravují základní školy a kraje střední školy. A ona má na Malé Straně tolik kanceláří! Třetina úředníků se propustí a do baráku vedle nastěhujeme jeden ústav z pohraničí! "Ve městě jim bude líp!" Trumfuje ostatní. Les rukou žádá o slovo.
Předseda vlády navrhuje zvláštní zasedání. CzechTek je zapomenut.
Lidská důstojnost více než milionu zdravotně postižených a seniorů často odkázaných na podporu a pomoc – to je téma! Asistent třetího podtajemníka přibíhá s telefonem.
Premiér zvážní. Volají z Hradu.
Zjistili, že sociální péči se prezident věnoval jen jednou, když odpovídal na dopis jakési spisovatelky z Anglie.
Už ne charita prvních dam! Ústavy nejsou pod úrovní rozlišovacích schopností hlavy státu! A hodlá se prý dostavit na jednání kabinetu. Jednání je přerušeno. Hluk zvenčí roste.
Ulice je zaplavena tisícovkami mladých lidí. Dívka s dredy nazeleno se drží za ruce s holohlavcem v černém.
Reproduktory soundsystémů křičí: Naše právo (na hudbu, svobodu a shromažďování) bylo potlačeno na pár hodin. Jejich právo na hudbu, svobodu a shromaždování je v podmínkách ústavů "péče" porušováno léta. To už se však derou k mikrofonu fotbalisté. Kapitáni prvoligových klubů čtou prohlášení, v němž se vzdávají třetiny svého příjmu na platy pořadatelů. "Nechceme, aby pro naši zábavu a naše vily u moře stát platil každou neděli krvavé přesčasy stovek těžkooděnců. Přidejte ošetřovatelkám v ústavech," křičí za všeobecného jásotu jakýsi Podborský.
Kdysi jsem četl, že nemístné snění může vést až k nevratnému poškození psychických funkcí.
Raději se budím. Při pohledu do novin zjišťuji, že nic z toho strašného snu u nás nehrozí. Jedna televize stála dvacet miliard a na sociální služby budeme dávat osm. Vše je, jak má být(?)
