"Plaval jsem po hladině s potápěčskými brýlemi. Voda byla asi dva metry hluboká, když náhle klesla na nějakých dvacet centimetrů," citoval list Daily Mirror čtrnáctiletého Antona Svaerda.
"Viděl jsem matku, jak ke mně běží. Křičela: "Podívej na tu vlnu. Podívej na tu vlnu!"
Anton trávil dovolenou v thajském letovisku Krabi společně s bratry Filipem a Viktorem, otcem Larsem a matkou Karin. Sedmatřicetiletá policistka ze severního Švédska se stala přes noc slavnou - běžela na záchranu dětí i přesto, že všichni ostatní právě utíkali opačným směrem. Běžela vstříc bílé stěně smrti.
Zeď vody
"Viděla jsem zeď vody, jak se blíží k pláži od horizontu. Pořád rostla," vzpomíná, dnes již z tepla svého domova. Ještě před několika dny se většina lidí, kteří spatřili fotografii, domnívala, že je po smrti. "Před záchranou mých dětí mě nemohlo nic zastavit," říká. Anton ve stejném okamžiku žádný strach z blížící se vlny nepociťoval.
"Jediné, na co jsem myslel, bylo: Na té vlně by se dalo dobře surfovat." Ve stejném okamžiku se s ním v moři koupal i bratr Filip (11), Viktor (10) a strýc Pere, jenž zrovna slavil čtyřicáté narozeniny. Když se k nim matka rozběhla, svědci ji slyšeli zakřičet: "Můj bože, ne, moje děti!" Několik minut předtím i ona zaregistrovala prudký pokles hladiny.
"Spadla tak rychle, že ryby sebou mrskaly na suchu. Děti je sbíraly a křičely nadšením, jako kdyby soutěžily o nejlepší úlovek." Nic zvláštního v tom nespatřovala. "Je to zvláštní, ale říkala jsem si, že možná začal odliv. Nedošel mi význam toho, co se děje - dokud jsem se nepodívala na obzor," vzpomíná.
Ignorovala jsem je
Když se rozběhla po pláži, manžel, strýc ani děti neměli o blížící se vlně stále ještě ponětí. "Běžím moři, a jak míjím ostatní lidi, slyším, jak na mě křičí 'Utečte z pláže', ale ignorovala jsem je. Začala jsem na kluky volat 'Poběžte sem, poběžte sem', ale protože byli asi 200 metrů a na pláži byl hluk, neslyšeli mě." Karin proto běžela dále. "Musela jsem zachránit své děti. Nic mě nemohlo zastavit. Uvnitř se mne zmocnila hrůza, ale byla jsem rozhodnutá. Manžel se rozběhl také. Křičela jsem na Larse: 'Odveď děti!'" Zhruba v této chvíli začínají tušit nebezpečí i chlapci se strýcem.
"Byla jsem asi 150 metrů od nich, když spatřili vlny. Na jejich obličejích jsem viděla strach. Začali se přibližovat k souši, ale bořili se do písku a moc jim to nešlo." V té chvíli byla Karin již skoro u chlapců, zbývalo uběhnout nějakých dvacet metrů. Vlna však byla rychlejší.
"Pamatuji si na bílou pěnu a na to, jak je příboj nadzvedl a potom zmizeli. Asi za dvě vteřiny vzala voda i mě. Myslela jsem, že zemřu." Vlna odnesla zoufalou matku zpět na pláž, kde se jí podařilo chytit se palmy. Zde přežila i náraz druhé vlny. Třetí vlna jí vyrvala kmen z ruky a opět se ocitla pod vodou.
"Přišly další vlny a s nimi spousta židlí od bazénu. V tu chvíli jsem si myslela, že děti jsou mrtvé. Připadalo mi, že život skončil. Trvalo to asi deset minut - nejhorších deset minut v mém životě."
Karin, chlapci, otec i strýc se ve skutečnosti všichni nacházeli na na souši, kam je vyvrhla vlna, pouze o sobě nevěděli. Měli škrábance a řezné rány, ale jinak vyvázli bez zranění. Uprostřed chaosu, kdy lidé na pláži volali jeden přes druhého, matka svou rodinu nakonec našla. Když k nim přiběhla, byli vyděšení a drželi se za ruce.
"Utíkala jsem k nim a křičela 'Díky bohu jste naživu!'" Z tepla domova v severošvédském (přímořském) městě Skelleftehamn Karin vzpomíná, jak k ní Anton přišel a řekl: "Dík, mami." "Jsme si jako rodina blíž než kdykoli předtím," říká žena, o níž švédský list Expressen napsal, že je nyní "hrdinkou celého světa".
