V obavě z parlamentní diktatury zákonodárnou moc rozdělila mezi Sněmovnu a Senát. Po zkušenostech s dekrety Sněmovnu v době rozpuštění zastupuje Senát. Na ochranu lidských práv stojí Ústavní soud vedle soustavy soudů s Nejvyšším soudem. Proti vládní diktatuře rozdělila ústava výkonnou moc mezi prezidenta a vládu. Z vládní agendy vyňala dvě kompetence vnější politiky: stát navenek zastupuje prezident, sjednává a ratifikuje všechny mezinárodní smlouvy, k některým mu musí dát souhlas parlament.
Po zkušenosti se zvaním okupačních vojsk smlouvy podepisuje také premiér. Obecné zastupování státu navenek nesmí prezident svěřit nikomu, ale v jednotlivých zemích pověřuje zastupováním velvyslance.
Dále je prezident vrchním velitelem ozbrojených sil, k čemuž též potřebuje spolupodpis premiéra. Při ohrožení naší bezpečnosti není sdílená odpovědnost výhodou. Ústava se více obává nekompetentních domácích politiků než vnějšího nebezpečí. Sjednávání mezinárodních smluv může prezident přenést na vládu, ale nemusí.
Sotva Paroubkova strana překonala vládní krizi, premiér pohrozil prezidentovi vyvoláním nové krize, když mu odmítl zabezpečení zahraničních cest. Ústava záměrně nedává veškeré pravomoci jednomu subjektu.
Snaží se přinutit české politiky ke spolupráci (největší problém českých dějin). Co zbývá? V zahraniční politice musí předseda vlády respektovat ostatní, není jediným hráčem na ústavním poli. Henry Kissinger řekl: pro zahraniční politiku stačí denně číst zprávy, hodně přemýšlet, studovat historii ... a dělat to třicet let, pak možná začneme rozumět mezinárodním vztahům. Jsou země, kde se předsedové nepletou do toho, čemu nerozumějí. Mnozí si všimli, že premiér si spletl Radu Evropy s Evropskou radou, ale dopustil se vážnějšího omylu: vnitřní debatu o ratifikaci euroústavy považuje za zahraniční politiku! Zatím není žádné rozhodnutí.
Vláda rozděleného národa chce při ratifikaci euroústavu podporovat.
To však nikoho nezavazuje. Podle ústavy je zdrojem veškeré moci lid.
Vláda vykonává moc jen podle vůle většiny vyjádřené buď parlamentem, nebo lidovým hlasováním. Ještě nevíme, jakým způsobem veřejnost vyjádří svou vůli. V Poslanecké sněmovně má Paroubkova vláda podporu sta poslanců a jednoho, doufejme, bývalého alkoholika. Dalších devadesát devět z opozice euroústavu odmítá.
Kongres senátorům ODS uložil ji nepodpořit.
Euroústava nemůže získat ústavní kvorum ani ve Sněmovně, ani v Senátu. Premiér země v takové situaci může nanejvýš konstatovat, že národ je hluboce rozdělen. Po zamítnutí ve Francii a v Holandsku by měl být opatrnější. Co když euroústava doopravdy není tak dobrá, jak mnozí tvrdili? Pokus premiéra diktovat ve vnitřní politické debatě ostatním, co si smějí myslet a co smějí říkat, je výsměchem demokracii. Prezident kritiku euroústavy publikoval dávno předtím, než se Paroubek dostal do čela vlády. Od premiéra jsme se žádné osobní argumentace nedočkali.
Doba, kdy mohl předseda strany a vlády diktovat, co se smí a nesmí říkat, je pryč. Pan Paroubek ani jeho strana vedoucí úlohu nemá. Naštěstí.
