Americký cíl - svrhnout nebezpečný irácký režim - je správný. Jenže situace, která platí pro Irák, se již nebude opakovat. Naopak bude zřejmě komplikovanější, i kdyby měl být veden boj proti ještě horšímu diktátorovi.
Vždyť severokorejský vůdce Kim Čong-il je podle všeho nebezpečnější a nevyzpytatelnější než Saddám Husajn. Vlastní velmi výkonné a už vyzkoušené rakety, jež mohou nést jaderné hlavice (ty se pokouší vyrobit také), a dál zavírá tisíce lidí do koncentračních táborů.
Zničí tedy Spojené státy příště Kima? Lze o tom pochybovat a právě v tom je svízel boje proti diktátorům. S útokem na Severní Koreu například nikdy nebude souhlasit Čína a není v současnosti představitelné, že by USA chtěly své poměrně dobré vztahy s nejlidnatější zemí světa „zničit“.
Pak se však vynoří ihned další otázka: Není právě Čína, která masově porušuje lidská práva, také dobrý terč? Proč vlastně rozlišovat mezi „malými“ a „velkými“ diktátory.
Základní dokument, podle nějž teď prezident George Bush jedná, Strategie národní bezpečnosti (Washington ji zveřejnil v září loňského roku), totiž předpokládá, že Amerika je nadále „připravena jednat samostatně“. Tedy i proti vůli a přání svých spojenců. Chce tak činit vždy, když to její zájmy budou vyžadovat.
V páté kapitole dokumentu se pak hovoří o „nebezpečných státech“, kde je konkrétně jmenována právě Severní Korea a Írán. S Irákem tvoří známou „osu zla“. Seznam „nebezpečných zemí“ se však může brzy rozšířit a v mnoha případech vyvolat ještě větší rozkol ve světě, než je tomu v případě Iráku.
Washington má nezpochybnitelnou vojenskou sílu a často i sílu morálních argumentů, aby mohl jakýkoli nebezpečný režim porazit. Současně je to i slabost honu na diktátory a teroristy, neboť jenom jediná supervelmoc by měla právo rozhodovat (a ona si to právo osobuje), kdo podobným zločincem je, kdo není a jakým způsobem je potřeba se ho zbavit.
