Na to jsme s klidem odpověděli, že jsme reprezentanti České republiky, státu, který není masírován žádnou propagandou, a máme vlastní úsudek. Navíc můžeme využít zkušenost budování reálného socialismu, a proto víme dobře, jak vypadá vůle lidu podepřená 99 procenty účastníků voleb.
Zaplaťpanbůh, naše rozhovory pokračovaly.
Když byli před časem Severokorejci v souvislosti s poskytováním mezinárodní pomoci dotazováni, ve které zemi by chtěli školit odborníky, přáli si Česko. Nově zvolený mongolský prezident Enkhbayar se upřímně podivoval, že se českému parlamentu podařilo získat již podruhé pozvání na návštěvu Pchjongjangu. Je to zvláštní. Režim, který je noční můrou světa (a v němž tolik lidí mluví česky), dává najevo, jak je jim naše země blízká. Země, ve které jsme postavili řadu továren a kde slovo Československo znělo vždy přitažlivě.
Kdyby tato země mohla mít přátele, které nemá, tak bychom to snad mohli být my. Nyní jsme alespoň spolu dokázali mluvit. Jestli to byly pouze monology, nebo jsme se dokázali také poslouchat, to se ukáže.
Jejich postoj zněl: "V tomhle světě velcí pořád poručníkují ty malé. Pět zemí má jaderný monopol. Pět vyvolených nemusí dodržovat zásady nešíření a nevyvíjení jaderných zbraní. To se chce pouze po některých, těch slabších. Jsme uráženi, že jsme krutovláda, a je nám vyhrožováno likvidací."
Naše odpověď byla: "Možná máte v něčem pravdu, s těmi velkými máme my Češi svou zkušenost. Ale to je vlastně řeč o hodnotách. Pokud chceme, aby platila tolerance a respekt mezi státy, pak to musí platit také u nás doma, uvnitř našich států. Nesmíme mučit občany, nemůžeme používat násilí a působit utrpení těm, kteří se nemohou bránit. Pouze široké uznání humanitních hodnot dává šanci na trvalejší důstojnou pozici našich zemí ve světě."
Ale oni pokračovali: "Každý měsíc se mění stanoviska vůči naší zemi. Jednou se dozvídáme, že náš režim je tyranie a musí být zničen. Vzápětí nás vyzývají, že se máme vrátit k jednacímu stolu a řešit otázku nukleárních zbraní. Ale chcete-li nás zničit, pak jaderné zbraně jsou naše poslední karta a byli bychom blázni, kdybychom se jich vzdávali."
Ponechme stranou, že tohle je postoj politické elity, která se chce udržet.
Přesto platí, že potřebujeme jednotnou politiku vůči Severní Koreji.
Musíme vědět, jestli chceme zničení režimu, anebo tlak na postupnou změnu politiky. Kdosi řekl, že sjednocení Koreje je cosi jako transplantace.
Oba organismy jsou teď natolik cizí tělesa, že rychlá operace by mohla způsobit smrt. Je nutná rozsáhlá příprava a mnoho kroků, které připraví budoucí soužití. Pokládám za nesmyslné a neproduktivní dnes vyzývat ke zničení Severní Koreje. V Číně i v Jižní Koreji panuje velký strach z nestability, kterou by způsobil prudký kolaps. Obávají se rozpadu hranic, masy uprchlíků a gigantického chaosu. Z mnoha důvodů nemůže být shoda na silovém řešení. Nelze hazardovat s velkými lidskými ztrátami a nelze připustit, aby se spustily obchody mezi velmocemi. Proto je nutné Severní Koreji poskytnout garance bezpečnosti a snažit se řešit otázku nukleárních zbraní. Je třeba co nejvíc komunikovat, je třeba prosazovat změnu skrze přiblížení.
A jaká je česká role? Severní Korea se stala součástí našeho socialistického údělu. Rozumíme tomu, co se tam děje, možná o něco lépe než druzí. Nestačí, že jsme sami svobodní.
Věříme-li na svobodu, musíme se snažit vrátit ji těm, kteří o ni přišli.
 Předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek. |
